Švýcarsko: malá země s velkými příběhy

Literární průvodce po krajích helvétského kříže vychází v nakladatelství Kant. Jiří Kamen čtenáře s lehkostí a šarmem provede místy, kde žili či jen krátce pobývali věhlasní zahraniční i švýcarští literáti a umělci. Davosem Thomase Manna, odrazy Ženevského jezera v Byronových, Greenových či Conradových textech, bedlivě sleduje švýcarské osudy dobrodruha Giacoma Casanovy.  Navštíví Reichenbašské vodopády, kde zahynul Sherlock Holmes, i ženevský hotel Beau-Rivage, kde po atentátu zemřela císařovna Alžběta a později tam TGM vyhlásil vznik ČSR. Švýcarsko představí jako kolébku Frankensteinových monster i mytologických hrdinů typu Viléma Tella.

Autor pátral i po českých otiscích v zemi helvétského kříže: dozvíte se leccos  o švýcarských pobytech skladatele Bohuslava Martinů, knihách českých autorů v knihovně Friedricha Dürrenmatta nebo o tom, co měl s českými umělci společného dadaistický  kabaret Voltaire. To je pouze zlomek z toho, co vtěsnal Jiří Kamen do barvité mozaiky rozhovorů, glos, fejetonů a esejů nazvanou Švýcarsko: malá země s velkými příběhy. 

V ukázce, kterou přináší TÝDEN.CZ, se můžete s Kamenem vydat na Curyšskou psychotúru nebo odhalit historii müsli - švýcarského příspěvku postmodernímu životu.
 

Curych a psychoanalýza

Freud a Jung

Prapůvodně i Freud stál o to, aby se centrum psychoanalýzy přesunulo z Vídně do Curychu. V jednom dopise napsal: V tom se ozývá právě ten argument, jemuž jsem se snažil vyhnout přesunutím centra do Curychu. Vídeňská smyslnost se nikde jinde nenajde!

„Tyto naděje, které Freud do Curychu vkládal,“ vysvětloval nám Werner Singer, znalec dějin psychoanalýzy v Curychu a autor knihy Curyšská psychotúra, obsahující popisy tras prohlídek města ve stopách psychoanalytický událostí, „úzce souvisejí s osobností Carla Gustava Junga. Jung byl tehdy primářem kliniky Burghölzli a brzy se dostal do pozice jakéhosi následníka Freudova trůnu. Pro Freuda byl Jung osobností uznávanou v akademických kruzích, která byla navíc árijského původu, což tehdy nebylo zanedbatelné…“

Postavy z bedekru Curyšská psychotúra

„Moje kniha je souborem příběhů, které nazývám příběhy z curyšského vnitřního světa. Jsou to příběhy vnitřních dobrodružství, která lidé zažili. Hlavní úlohu v nich hrají psychiatři nebo psychologové a jejich pacienti. Vedle Carla Gustava Junga musím připomenout osobnosti z novějších dějin psychologie, třeba Ruth Kohnovou, zakladatelkou takzvané humanistické psychologie. Nebo Elisabeth Küpplerrossovou, která se proslavila jako společnice umírajících a své dětství prožila v Curychu. Další postavy se sice nacházely na okraji dění, ale ve své době dosáhly světové proslulosti: například Maxmilián Bircher-Benner, zakladatel curyšské kliniky, na níž se léčilo podle vegetariánských zásad. Nebo osobnosti, které pobývaly v Curychu pouze jako hosté, ale zanechaly tu určité stopy: Georg Krodek přijel do Curychu zemřít, hrabě Hermann Kayserling tu svými přednáškami způsobil několik skandálů…,“ dodal Werner Singer. Kromě Curyšské psychotúry je autorem spisku „Psychopolis“, knihy o historii curyšské psychoanalýzy. Recenzent v souvislosti s touto publikací o Singerovi napsal, že pátrá po duši Evropy v utajeném hlavním městě psychoanalýzy.

Osa Curyšské psychotúry

„Kdo se chce zajímat o dějiny psychoanalýzy v Curychu,“ pokračoval Werner Singer, „musí navštívit především dvě místa. Za prvé dům rodiny Jungových, který jí dodnes patří. Stojí na velmi idylickém místě na břehu Curyšského jezera v obci Küssnacht. Není sice přístupný veřejnosti, ale je možné si jej například při projížďce lodí prohlédnout z téměř bezprostřední blízkosti. Pro obdivovatele Carla Gustava Junga je důležitým místem i rezidence Psychologického klubu. Jungovi příznivci se začali organizovat už po první světové válce právě v tomto Psychologickém klubu. Klub dodnes sídlí v původním domě, ve kterém se stále nachází stará knihovna, kterou používal už Jung a kterou můžete navštívit. Samozřejmě doporučuji vypravit se do Burghölzli, na psychiatrickou kliniku, kde Jung působil jako primář až do chvíle, kdy v souvislosti se skandálem s jistou Sabine Spielreinovou musel místo opustit.“

Přichází nový věk

Nemocnice Burghölzli se na konci 19. století proměnila v přední světovou fakultní nemocnici a brzy zastínila i prestižní univerzitní kliniku Emila Kraepelina v Mnichově. Nemocnice byla založena, aby pečovala o duševně choré z curyšského kantonu. Občané na ni byli velmi pyšní a spisovatel Gottfried Keller vylezl během stavby hlavní budovy na vrchol krovu a přednesl odtud báseň o nadcházejícím novém věku.

Lepenková krabice s psychoanalytickou výbušninou

V roce 1977 byla v suterénu ženevského Palais Wilson nalezena lepenková krabice. Obsahovala osobní písemnosti Sabine Spielreinové, jedné z prvních žen-psychoanalytiček. Byla Jungovou pacientkou a snad i milenkou. Jung i Freud z jejích odborných statí citovali. Mimo jiné v nich předjímala Freudovu teorii o pudu smrti. Písemnosti ze ženevské krabice přinášejí nové poznatky o Jungovi a Freudovi a také nově osvětlují vývoj vztahu Sabine k oběma mužům.

V konceptech dopisů Spielreinové adresovaných Freudovi se dozvídáme
o tajných schůzkách s Jungem:„Před čtyřmi a půl rokem byl doktor Jung mým lékařem, pak se stal mým přítelem a konečně mým ‚básníkem‘, tj. mým milovaným. Časem ke mně přišel a věci se vyvíjely, jak se v ‚poezii‘ vyvíjejí. Kázal o polygamii; jeho žena údajně neměla žádné námitky atd. atd.“ O významu „poezie“ ve vztahu Junga a Spielreinové vedou odborníci spory a píší o něm studie a knihy. Jedna skupina ji vykládá jako vyjádření platonického vztahu a druhá se přiklání k aktu tělesného obcování.

Jungův milostný trojúhelník

„Sabine Spielreinová hraje důležitou roli v curyšských dějinách psychoanalýzy,“ vysvětloval Werner Singer. „Byl to příběh milostného trojúhelníku, nad kterým se můžeme moralisticky rozhořčit. Ano, došlo k selhání lékaře a možná k jakémusi sexuálnímu přehmatu. Zastánci tohoto přístupu, v současné době velmi populárního, přehlížejí jeden důležitý aspekt. Doba, ve které Jung, jeho žena Emma a Sabine tvořili milostný trojúhelník, byla dobou manželských experimentů. Manželé Jungovi se před první světovou válkou řadili k příslušníkům tehdejší curyšské bohémy. V jejím okruhu se objevovaly pokusy nalézt alternativu k manželskému modelu generace rodičů – a na zmíněný trojúhelník bychom se měli dívat právě i s ohledem na tyto pokusy. Jungova žena Emma byla do celé věci zasvěcena, věděla o vztahu a pochopitelně s ním v jistém smyslu vnitřně nesouhlasila. Pokoušela se však s oním vnitřním nesouhlasem vyrovnat: čas do času navštívila terapeutickou praxi svého manžela. Všechno tedy bylo otevřenější, dobrovolnější, než jak bychom se mohli domnívat na základě dnešního, moralistického pohledu.“

Zhýralý doktor Gross

Ve věci volného pojetí manželství se tehdy nejvíce angažoval doktor Otto Gross. Pozoruhodná postava dějin psychoanalýzy. Jako literární postava se objevil přinejmenším v šesti románech. Doktor Gross si přál svět, v němž by neexistovala monogamie, v němž by veškerá patriarchální autorita byla odstraněna a kde by život v komunitě a sebezpytování dovedly jednotlivce k uměleckým výšinám.

Protestantská minulost a psychoanalýza

„Návštěvníci Vídně cítí, jako by tam už ve vzduchu visel materiál pro psychoanalytické, terapeutické aktivity. Také v Curychu si uvědomíte určitou psychoanalytickou atmosféru typickou pro toto město,“ vysvětloval Werner Singer. „Ve Vídni nás k myšlenkám na psychoanalýzu možná přivádí zvláštní melancholie, pro toto město příznačná.

Podle mě v Curychu pro ‚rozvoj‘ jeho psychoanalytického rozměru sehrála důležitou roli protestantská minulost. Curych je město náboženského reformátora Ulricha Zwingliho. Protestanti musí, jak známo, velmi důkladně zkoumat vlastní svědomí. Každý věřící je povinen své svědomí pravidelně studovat. Psychoanalýza je vlastně prostředek ke zkoumání svědomí. Protestanti sice nemají zpověď jako katolíci, ale psychoanalytik může za zpovědníka zaskočit. Silné rozšíření a popularita psychoanalýzy v Curychu určitě souvisí právě s touto protestantskou tradicí. Ve svých počátcích byla psychoanalýza i tady považovaná podvratný živel, ale dnes existuje řada protestantských farářů, kteří se zároveň věnují psychoanalýze.“

Jung – reinkarnace Goetha?

Carl Gustav Jung prý trpěl velmi silným Goethovým komplexem. Snad až
na hranici přesvědčení, že on sám je převtělením autora Fausta. „To je příběh, který slyším vyprávět často,“ prohlásil Werner Singer. „Nic podstatného k tomu ale nedokáži říct. Jung kdysi rozšířil mezi svými přáteli legendu, že jeho dědeček, nebo některý z jeho předků, byl Goethe. Tedy že je nemanželským Goethovým potomkem. Řekl bych, že ten příběh je projevem určité Jungovy charakterové vlastnosti, že jde o jeho samolibost…“

České psychoanalytické P. S.

Český germanista, básník a překladatel Goethova Fausta Otokar Fischer napsal první českou literární studii z psychoanalytických pozic (1908); zkoumá v ní sny Zeleného Jindřicha švýcarského romanopisce Gottfrieda Kellera.
       
Nečekaný švýcarský chybný úkon

Podnětem, aby se Freud zapsal na medicínu, se podle jeho vlastních slov stal aforistický článek Příroda od Johanna Wolfganga Goetha… Krátce před maturitou, kdy gymnazista Freud navštívil populárněvědeckou přednášku zoologa Carla Brühla, byl upozorněn na text, který ho fascinoval a probudil v něm zájem o přírodní vědy obecně, zejména pak o medicínu.

Jenomže Příroda byla zařazena do Goethových sebraných spisů proto, že
článek byl považován za nezveřejněné dílo mladého básníka. Ve skutečnosti pochází od švýcarského autora Georga Christopha Toblera, který ho poslal uctívanému Goethovi. Když se text našel v básníkově pozůstalosti, byl mu
– nesporně omylem – připsán.
Georg Markus: Sigmund Freud a tajemství duše

Od bubeníka a konstruktéra parního stroje ke zdravé výživě

Velký požár v Aarau způsobil, že matka Maxe Oskara Bircher-Bennera porodila v roce 1867 svého syna poněkud předčasně. Budoucí lékař, průkopník tzv. celostní medicíny, teoretický a klinický odborník v oblasti výživy, studoval v Curychu a v Berlíně. Stal se virtuosem ve hře na bicí, byl zručným klavíristou, učil se rusky, dokonce se mu daří zkonstruovat parní stroj. Už během studií ho zaujaly nové výzkumy a teorie v oblasti fyziologie, zvané hydroterapie – tedy vodoléčby a dietologie. Vztah výživy ke zdraví a nemocím se tehdy nebral příliš vážně. V roce 1893 si otevřel v Curychu malou praxi, o čtyři roky později malou kliniku a v roce 1904 už dokonce malé sanatorium na Zürichbergu – za peníze, které sňatkem s Elisabeth Bennerovou vyženil a které příznačně nazval Živoucí síla (Lebensdige Kraft). Po všechna ta léta se snažil léčit své pacienty „správnou“ výživou, vodoléčbou a fyzikální terapií: ordinoval jim sluneční lázně, masáže a také psychoterapii – ne nadarmo studoval Bircher i u Freuda ve Vídni. Tak se pomalu rodilo jeho přesvědčení, že všechno souvisí se vším.

Zelenina není zdravá!

Se svými teoriemi přírodní čerstvé výživy ovšem naráží na totální nepochopení u koryfejů Curyšské lékařské společnosti, z níž je také roku 1900 po přednesení svých reformních tezí a po křížovém výslechu, provedeném jeho oponenty, nemilosrdně exkomunikován. Před sto lety převládal o způsobu zdravého života jiný názor než dnes. Nikdo by neměl jíst příliš mnoho zeleniny, mínila Curyšská lékařské společnost.
„Pan Bircher opustil vědeckou bázi!“
Slyšet se nechal i představitel sedláků: „Ten, kdo si myslí, že lidé budou zdraví bez našeho masa a sýrů, je naším nepřítelem.“
Třiatřicetiletý Max se nenechal odradit. Věřil svému objevu: lidé se stravují nezdravě. V soukromém sanatoriu, které v roce 1904 postavil za peníze své manželky, se mu daří převést teorii do úspěšné praxe.

Hněvivý Titán vítězí

Max Bircher-Benner, muž s hrozivým stříbrošedým plnovousem, tento „Hněvivý Titán“, jak se mu asi právem přezdívalo, byl prý figurou nekompromisně autoritativní – a neváhal ze své kliniky bez pardonu vyhodit třeba i bohatého ruského šlechtice i s jeho početnou suitou, ihned, jakmile se vznešený Rus opovážil jen trochu porušit rigorózní léčebný řád. Za pár dnů se prý kníže s prosíkem vrátil.

Žádné maso, žádný alkohol, žádné sladkosti

Jak vypadala léčba à la Max Bircher? O ní nám zanechaly zprávy i takové osobnosti jako Thomas Mann nebo Hermann Hesse. Thomas Mann se poctivě stravoval podle „Bircherovy diety“ – ale v dopisech přátelům si mnohdy žertovně stěžoval, že si občas připadá jako čtyřnohý Nabuchodonozor – celý zelený z té „zdravé stravy“. Monarchové, politici a umělci se bez reptání museli podrobit přísnému Bircherovu léčebnému režimu: žádné maso, zato hodně zeleniny a ovoce – nejlépe v syrovém stavu – žádný alkohol, žádné sladkosti.

Jeho pacienti vstávali brzy ráno a brzy večer chodili spát. Součástí léčby byla i studená voda ve všech podobách – Bircher využíval Kneippovy i Priessnitzovy metody – což znamená, že ve vodě se jeho pacienti koupali, dostávali zábaly. Žádný Bircherův pacient si nesměl u společného stolu stěžovat na své zdravotní potíže. Pan profesor prosazoval tzv. pozitivní myšlení. Charismatický reformátor přitáhl pacienty z celé Evropy: v některých kruzích patřilo absolvování „curyšské kůry“ k dobrému tónu.

Konzumace müesli se podílí formování duše člověka

K pacientům přísného Maxe patřil též básník Rainer Maria Rilke a podílel se na vydávání nemocničního časopisu s názvem „Wendepunkt“ (Obrat). Jeho čtenáři se v něm kromě jiného mohli dočíst i o obratu, který do struktury stravy homo sapiens vneslo ono kouzelné jídlo složené z obilných vloček a sušených ovocných plodů, müesli. Max Bircher-Benner se domníval, že konzumace müesli se podílí formování duše člověka:„Kouzla lidské duše zůstávají nedostupná těm, kdo trvale nedodržují zákony správné výživy. Neboť právě na výživě závisí mohutnost a hloubka vnitřních prožitků – a v tomto spočívá její skutečný význam. Pečuje-li člověk o své tělo,  svou výživu, má to smysl jen a jen v případě, že tato péče probouzí nové síly a pokud výživa přispívá k jejich novému rozvinutí.“

Recept na Maxovo müesli

Das Müesli bylo podle Maxe Birchera stejně výživné jako mateřské mléko.
A tak, jako Faust má svého Ur-Fausta a Švýcarsko má své Prašvýcarsko, i müesli má své ur-müesli, kterým si živili sedláci v jednom chudém švýcarském údolí…
Maxovo müesli pro jednu osobu: jedna polévková lžíce ovesných vloček, kterou necháme dvanáct hodin máčet ve třech lžících studené vody, šťáva z půlky citrónu, polévková lžíce slazeného kondenzovaného mléka. Dvě stě gramů nastrouhaných jablek včetně slupky a jádřinců dodáme do pokrmu krátce před konzumací s polévkovou lžící nastrouhaných ořechů.

Nevíme, proč Bircher doporučoval slazené kondenzované mléko, které ne tak docela „ladí“ s civilizací neposkvrněným zbytkem müesli. Vynálezce müesli se musí v obracet v hrobě ze současných kreací na „své“ téma! Ďábelské kombinace vloček s tropickým ovocem nejsou určitě podle jeho gusta…

Müesli – švýcarský příspěvek k postmodernímu životu

Syn notáře z Aarau byl vizionářem biologické a celostní medicíny.
Historik Albert Wirz napsal, že müesli je možná nejdůležitějším švýcarským příspěvkem k postmodernímu životnímu stylu. Bircher-Benner nebyl žádný sektář:
„Nejde o to, že by se každý měl stát vegetariánem, ze zkušenosti víme, že by se tak z naší záležitosti stala směšná utopie. Každý přece ví, jaká potrava mu svědčí a jak je důležité, že denně obsahuje čerstvé ovoce, bylinky a zeleninu.“ Ke zvláštním švýcarským paradoxům patří, že Bircher svým müesli přispěl k „feminizování“ jídelníčku. Maso je považováno za „mužské“ jídlo, které zrcadlí prioritu patriarchální společenské struktury, kdežto rostlinná potrava prý s sebou přináší matriarchální nálady.
V 1994 byla Bircherova klinika v Curychu zrušena. Andreas Bircher, Maxův vnuk, staví na břehu Ženevského jezera kliniku novou.

Foto: archiv