V závěru 16. ročníku mezinárodního divadelního festivalu Setkání 2011 Stretnutie, který proběhl ve dnech 23.-27. května ve Zlíně, poskytl časopisu TÝDEN ředitel festivalu a zároveň ředitel pořadatelského Městského divadla Zlín Petr Michálek rozhovor. Řeč byla nejen o nedostatku financí, ale i o metodách, jak do velkého zlínského divadla přilákat diváky.
Byl to letos skutečně poslední ročník festivalu Setkání / Stretnutie, jak se říká v kuloárech?
Já doufám že ne, protože jsem přesvědčen, že náš festival má smysl, nicméně finanční situace je vážná a letošní šestnáctý ročník se konal spíš "navzdory“. Dělali jsme to v křeči a takhle to dál nejde. Zvažujeme, co musíme udělat, abychom se do takové situace už za rok nedostali.
Jak velký je rozpočet festivalu a kolik vám chybí do ideální - nebo alespoň přijatelné - situace?
Já vycházím z toho, že před dvěma lety měl festival rozpočet x a za dva roky stouply o y další náklady. A my přitom máme ještě výrazně méně, zhruba o třetinu, než bylo to původní x. Tudíž se potřebujeme vrátit alespoň na úroveň toho x, protože i tak půjde o šetření.
Cítíte podporu ze strany města a kraje?
Ze strany města cítíme jednoznačnou podporu, protože prostředky jsou alokovány přímo v rozpočtu; ze strany kraje cítím podporu v tom smyslu, že nám pomohou, máme-li problém, jako letos. Ze strany ministerstva cítíme podporu velmi malou a z visegrádského fondu v tomto případě nulovou.
Letošní ročník je za námi. Stálo to za to, přes ty potíže?
Přišlo jen o 60 lidí mně než minulý rok, což je skvělé vzhledem k tomu, že jsme letos měli 13 místo loňských 19 představení. Kdybychom se konali v původním rozsahu, určitě loňskou návštěvnost trhneme. Už jen hlediska návštěvnosti to určitě smysl má.
Jak probíhá výběr festivalového programu?
Letos se to výrazně proměnilo. Původně to vypadalo tak, že k určitému datu byla obeslána všechna divadla, aby přihlásila své dramaturgické novinky.
Dramaturgickou novinkou se tedy rozumí hra uvedená v české či světové premiéře, případně nová dramatizace?
Ano. Původní uvedení. Takže se do toho vejde s odřenýma ušima i ten Mefisto (dramatizace klasického románu Klause Manna z Divadla pod Palmovkou). Nová zlínská inscenace hry Viliama Klimáčka Komunismus už ne, takže jsme ho zařadili do off-programu. Gottland ve Švanďáku už taky ne, protože Ostrava byla první.
Abychom se vrátili k té změně výběru.
Ano, takže do loňska vybírala dramaturgická rada z přihlášených inscenací, letos jsme vycházeli ze seznamu od Divadelního ústavu a přímo zvali, co nás zaujalo. Dramaturgickou radu tvoří umělecké vedení divadla.
Vy jste osobně chodil skoro na všechna představení, co pro vás bylo největším zážitkem?
Já jsem asi v menšině, protože před Korespondenci V+W kladu jako první zážitek Gottland Jana Mikuláška z Ostravy. Byl to pro mne druhý zážitek s touto inscenací a potvrdil mi, že to ve mně rezonuje. Celá ta koncepce mě velmi oslovuje.
Kromě Setkání/Stretnutie pořádá zlínské divadlo ještě jeden festival, přehlídku vlastních inscenací nazvanou Naráz. Tu jste přesunul do Prahy. Bude to tak pokračovat?
Vznikalo to jako kopie Ost-ra-varu a mělo to zlínské divadlo ukázat přespolním kritiků a studentům. Na poslední ročník ve Zlíně přijel jen jeden kritik, co už všechno viděl předtím. Pro místní to taky není, protože ti sem chodí celý rok; studenti sem moc nejezdili – jen ti zdejší, kteří to měli jako večírek. Zkusili jsme to tedy přesunout do Prahy pod názvem Zlínský Náraz. Bylo to ale nákladné a ohlasy médií byly slabé. I tato myšlenka je tedy lehce zpochybněná, ale ještě to chceme zkusit, tentokrát ve spolupráci s přehlídkou České divadlo.
Obraťme pozornost od festivalu k divadlu. Máte za sebou skoro rok ve funkci ředitele divadla.
To jsem si odkládal na prázdniny, tu bilanci...
Ale nelitujete?
Ne, to rozhodně ne. Chtěl jsem novou výzvu a novou motivaci, chtěl jsem práci, toho všeho se mi dostává vrchovatě. Musím se ale vyrovnávat s tím, že spousta věcí nejde měnit tak rychle, jak jsme byl zvyklý z Děčína. To divadlo, pokud má přežít, potřebuje nové nápady a na ty potřebujeme peníze.
Jaké jsou hlavní problémy divadla – kromě peněz?
Problém číslo jedna je, že atmosféra toho města, historický kontext, společenská situace, kulturnost a genius loci nejsou v tuto chvíli nakloněny divadlu. Zlíňáci nemají ve větší míře ke svému divadlu vztah, a to je velký úkol, který mě hodně láká.
A čím to je?
Není tu historická měšťanská tradice, není odkud brát, není o co opírat hrdost na kulturní stánek. V tu chvíli je to jen barák, kam si divák chodí odpočinout. A když tam nepůjdu, nic se nestane. Že bych měl sledovat nového herce, kritizovat proměny dramaturgie nebo je naopak vítat, to je tu velmi omezené. A taky je to uzavřeností toho domu, který působil jako velký kamenný majestát. Bylo pyšné, což je zkrátka špatné dědictví. Druhý moment je právě ten dům: 680 míst je pro Zlín příliš mnoho.
A k tomu několik pobočných scén.
Právě. Ale zároveň tvrdím, že se nemůžeme tvářit, že to tak není. Nebudeme přepažovat sál a do foyer nenanosíme co nejvíc kytek - dům chceme vyčistit, otevřít. Prostě je velký. Vnímáme to trochu jako komunistický monolit, ale je to také inspirováno skandinávskou architekturou. Zrovna tak musíme přizpůsobit dramaturgii tomu, že sál je obří. Uvidíme, jestli se to ukáže jako dobrý tah.
Co to tedy znamená v případě dramaturgie?
Znamená to neustále dokola obhajovat před uměleckým vedením, že není jen dělení na "umění“ a "zábavu“. Jsem přesvědčen, že lze trefit ten střed. Být vůči lidem vstřícní.. budeme tu mít dva muzikály, tři komedie, ale přitom nepřekročíme určitou hranici. Nebudeme se podbízet za každou cenu.
Sám jste byl i dramaturgem a režisérem, nechybí vám tahle tvůrčí práce?
Chybí, určitě, proto jsem v Děčíně udělal několik autorských věcí. Tady na to zatím nebyl čas. Ale ředitelská práce mi taky připadá tvůrčí.
Petr Michálek (1977) pochází z Hradce Králové. Vystudoval dramaturgii na JAMU v Brně, působil jako dramaturg ve zlínském a karlovarském divadle. V letech 2004-2010 řídil děčínské divadlo a od 1. července 2010 je ředitelem Městského divadla Zlín.
