Byla talentovaná, slavná, milá. Herečka Anna Letenská ale prokázala i velkou osobní odvahu. Právě za ni jí nacisté před sedmdesáti lety nadělili jednosměrnou jízdenku tam, odkud není návratu.
Datum 27. května 1942 se do naší historie zapsalo krvavým písmem. Českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík si za údajné pomoci Josefa Valčíka v zatáčce v Kobylisích počkali na říšského protektora Reinharda Heydricha a s trochou štěstí ho poslali na onen svět. Fašisté se ovšem po atentátu na jednoho z pěti svých nejvyšších pohlavárů té doby rozlítili do nepříčetna a v protektorátu Čechy a Morava začal teror, který národ dosud nepoznal. Stanné soudy poslaly jen od 27. května do 3. července toho roku na smrt zhruba 1200 lidí, poté následovalo vraždění, které už není nikde zaznamenáno. Provádělo se stylem "padni komu padni" - a to, co padalo, byly samozřejmě hlavy. Jedna z nich patřila i populární české herečce Anně Letenské.
Anna byla k hereckému povolání předurčena. Na jevišti stanula už jako malá. Oba její rodiče totiž účinkovali v kočovném divadle, a tak Anna ani její sestra Růžena nemohly svému osudu utéct. Netrvalo dlouho a Anna, která si po první svatbě změnila jméno ze Svobodové na Letenská (a vystupovala pod ním i po rozvodu) prorazila do světa filmu. Její postavy "krev a mlíko" a sympaticky prořízlá pusa ji přímo předurčovaly k rolím děveček, služek a dívek z lidu, které dokázala zahrát s neopakovatelnou komičností, přestože posledních pět filmů točila za skutečně velice tristní situace.
Stačila jedna noc
Když se totiž Anna v říjnu 1941 podruhé provdala za inženýra architekta Vladislava Čalouna, nabral její osud naprosto jiný směr. Tento úředník německé špeditérské firmy, který se v Praze objevil v roce 1939, byl nadšeným vlastencem a už od počátku války se aktivně zapojil do odboje. Pomáhal lidem na útěku dostat se za hranice, přesouval za Židy jejich majetek, snažil se ulevit všem, kteří to potřebovali. A to se stalo osudné nejen jemu, ale i jeho ženě. Po atentátu na Heydricha u nich totiž těsně před svým zamýšleným útěkem na Moravu přespala Františka Lyčková - manželka lékaře, který po atentátu na Heydricha ošetřil a na chvíli i ukryl Jana Kubiše.
Na Hlavním nádraží v Praze ji ale den nato zadrželo gestapo - Františka jim sice nemohla dát avízo o místě pobytu svého muže, protože skutečně netušila, kde je, ale zato prozradila, kde strávila poslední noc. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat - gestapáci okamžitě zatkli i Vladislava Čalouna a jeho manželku Annu Letenskou. Čaloun se sice chvíli snažil tahat vyšetřovatele za nos, ale dokázal to jen 24 hodin. Pak už mu na vějičku nesedli. Aniž to další dvě oběti jejich kruté hry věděly, jejich osud byl v tu chvíli zpečetěn.
Anna přijde hned
Anna Letenská přesto dostala od gestapa jeden dárek. V tu dobu měla v hostivařských ateliérech roztočený film Přijdu hned. A přestože nacisté byli ve vykonávání svých záměrů velice nekompromisní a jednali ve stylu "po nás ať přijde krvavá potopa", nad touto herečkou se smilovali a dovolili jí film dokončit. Jeho režisér Otakar Vávra na tu tragickou situaci, kdy Anna v nejtěžších, a jak tušila - a později se prokázalo - také posledních chvílích svého života točila komickou roli, vzpomínal takto: "Ona seděla za kulisami a měla hlavu v dlaních. Pak jsem ji pozval, aby šla na scénu, a ona bravurně zahrála komickou scénu. Když pak byla stopka a přestavoval se záběr, tak zase šla a dala si hlavu do dlaní." Co muže s hákovým křížem na rukou obměkčilo, je záhadou.
Vávra se domnívá, že se za Letenskou přimluvil tehdejší vlivný filmový producent z Barrandova Miloš Havel. Publicista Jaroslav Čvančara o tom však pochybuje: "Já se osobně domnívám, že on takovou moc neměl. Mohl se přimlouvat, mohl cokoli, ale rozhodnutí Berlína dokázal těžko odsud z Prahy někdo zvrátit." A historik Vojtěch Šustek dodává ještě další možnosti: "Měla sloužit jako volavka - čekali, zda ji bude někdo kontaktovat nebo ona jeho. A druhý důvod byl, že pravděpodobně využívali této možnosti tak, že ve Vladislavu Čalounovi vyvolávali pocit, že pořád ještě má co ztratit."
Osud podle lokomotivy
Anna se tak musela každý den nahlásit v pražském sídle gestapa v Petschkově paláci a teprve odtamtud ji auto Lucerna filmu odvezlo na natáčení. Podle svých kolegů a celého štábu zvládla svou roli na výbornou. Když padla poslední klapka, odešla Anna opět ke svým věznitelům jen se svačinou určenou pro svého muže. Oproti minulosti už ale ven nevyšla. Společně s dalšími 291 lidmi byla souzena a odsouzena. Nějakou dobu strávila v Terezíně s vědomím, že moc možností nemá - snad jen vybrat si místo, kde skončí její cesta. Přeživší pamětníci minulých poměrů uvádějí, že důležité bylo zjistit, kde má vlak lokomotivu. "Když lokomotiva stála směrem na Ústí, jelo se do Sachsenhausenu nebo Auschwitzu. Když na Prahu, vedla cesta právě tam (ale odtud jsem odjeli, takže je blbost se tam vracet). A tak bylo jasné, že míříme do Dachau nebo Buchenwaldu," vzpomínal její spoluvězeň Václav Berdych a přiznal, že o Mauthausenu tehdy nikdo z nich neměl ani páru. Přesto kroky Anny Letenské a Vladislava Čalouna skončily právě tam.
Poslední výstřel
Vězni až do konce svého života netušili, že jdou na smrt. Nacisté jim dávali naději. Tvrdili, že je přesunuli do pracovního lágru, musejí je vyšetřit a provést hygienu, aby se mohli zapojit do procesu. Anna stejně jako ostatní až do své smrti věřila v to, že válku může přežít. Že si jen odpyká svůj trest. Fašističtí krutovládci se vyžívali v kochání se momentem překvapení, kdy svým hračkám nakonec šlápli na ostříhané hlavičky. Anna dorazila k táborovému lékaři proto, aby se změřila a zvážila. Jenže ve chvíli, kdy se postavila k metru u zdi, prolomil těžký vzduch místnosti výstřel. Herečka, která rozdávala smích tisícům lidí, padla k zemi čistou ranou přímo do zátylku. Žádný potlesk, žádné uznání. Otroci z lágru ji odtáhli ven a hodili na hromadu dalších mrtvých těl. Těl lidí, kteří mohli být jejím obecenstvem a 24. října 1942 se stali jejími průvodci do země úlevy a zapomnění.
Když se v prosinci roku 1942 konala premiéra filmu Přijdu hned, diváci řvali smíchy a tleskali rázné domovnici, která s důrazem nesmlouvavé markytánky prosazovala pořádek a řád v domě. Nikdo netušil, že její představitelka Anna Letenská je už dávno po smrti. A že neměla čas se s nikým ani rozloučit. Paradoxem je, že filmy, v nichž hrála, bavily publikum až do konce války. Lidé ji obdivovali pro její bezstarostnost a netušili, že ona už skutečně žádné starosti nemá. Co by dala za to, kdyby je ještě mohla mít.
