Pokus o thriller
Filmová novinka: Hranaře někdo zapomněl nabrousit
01.12.2011 08:30 Recenze
Hranaři představují po Vendetě během několika málo týdnů už druhý pokus o český thriller, v tomhle případě politický. Ani tentokrát se nezadařilo.
Hranaři, režijní debut Tomáše Zelenky, jsou ambiciózním pokusem. Mají "světově" vypadající vizuál prohnaný barevnými filtry, v jednotlivých scénách (sebevražda, přepadení), motivech (americké a ruské tajné služby), detailech (drahé obleky) i prostředích (skoro všechna, kromě pražské zoo) se inspirují zahraničními vzory. Film také začíná sekvencí, v níž se prostřednictvím titulků dramaticky vpisovaných do obrazu představí během deseti minut přibližně sedmadvacet postav. Tohle všechno působilo v roce 1994 bezpochyby revolučně.
Hranaři se tím vším pracně snaží vytvářet iluzi konspiračního thrilleru podle skutečných událostí, v němž jsou do špinavé hry o stovky milionů zapletené politické špičky, zmíněné tajné služby a elitní vojenské síly. Když se ale jeden rozkouká (a trvá to docela dlouho, protože sedmadvacet postav je sedmadvacet postav), pochopí, že šlo skutečně jen o iluzi. Pod vším tím dramatickým balastem leží banální příběh o dvou kamarádech, kteří chtějí sekat dobrotu, ale kazí jim to zlí lobbisté a jeden politik. Jde o stavbu nákladného zdravotnického centra, z níž si chce každý něco ukousnout. A taky v tom všem nějak figuruje agentura s hosteskami.
Příběhu je v Hranařích opravdu tak na dvě věty, zbytek stopáže představují situace odkoukané z rakouské televize. Je to zvláštní nepoměr: film se svou okázalou úvodní představovačkou snaží vytvořit dojem, že bude obracet kameny české politiky a odhalovat nějaká zásadní fakta o korupci, a zmíněným počtem postav naznačuje potenciál na televizní seriál. Nakonec se ale pomocí klopotných samoúčelných peripetií (zabitý ruský poslíček) stane to, co se dalo čekat od začátku, respektive od chvíle, kdy se vyjeví jádro příběhu.
Hranaři jsou také velmi nesourodí herecky. Kateřina Brožová se ve své nečekaně velké roli snaží o polohu "chladná krása", na niž má copyright Angelina Jolie; napomáhat jí v tom má i obšlehnuté líčení a další detaily. Saša Rašilov hraje svého veterána z Afghánistánu jako vyrovnaného drsňáka, kterému ale nechybějí emoce. Vilma Cibulková se do postavy vysloužilé prostitutky snaží vdechnout charakter, ale zabraňují jí v tom jak scénář, tak špatně zvolená herecká poloha. Desítky dalších postav, byť v elitním podání (Norbert Lichý!), prostě splývají dohromady coby panáci v luxusních oblecích; kdyby se autoři věnovali scénáři a dramaturgii Hranařů se stejnou pečlivostí jako garderobě i druho- a třetiřadých figur, měli bychom tu filmový klenot. Samostatnou kapitolu si zaslouží Jiří Langmajer, jehož roli někdo přímo ve filmu nazve kašparem; pro otřesně afektovanou manýru, s jakou Langmajer proplouvá plátnem, trefnější slovo není.
O současných politických kauzách Hranaři neřeknou nic nového; jen zvulgarizují to, co zná každý, kdo čte noviny. Doprovázejí to komicky naivními náznaky o celosvětových konspiracích. Jednu věc se z filmu ale divák přece jenom dozví: Jan Tříska neumí anglicky.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.