Více než stovku rolí od poloviny 70. let v Národním divadle v Praze a předtím další v Hradci Králové a v Brně ztvárnil Jiří Štěpnička. Na filmovém plátně a televizní obrazovce jich bylo od začátku 60. let na 160, další stovky namluvil v dabingovém studiu či v rozhlase. Přesto se herci, který 16. dubna slaví sedmdesátiny, bilancovat nechce. "Ještě jsem se nerozhodl, že bych chtěl odejít, pořád mířím dopředu," prohlásil.
Do Národního divadla ho angažoval režisér Václav Hudeček, který si pro něj do Brna dojel. Partnerství se slavnými bardy české první scény ho však neohromilo. "Jsem Štěpnička - pro mě to všechno byli strejdové a tety," vysvětlil s poukazem na svou matku Jiřinu Štěpničkovou, která od roku 1962 až do smrti v roce 1985 působila v bývalém Realistickém divadle. "Přišli se podívat, jestli něco umím. Když zjistili, že ano, tak si mě oblíbili," dodal s tím, že si občas chodil pro rady k Radovanu Lukavskému.
"Na akademii vás připraví teoreticky i prakticky, ale divadlo vás hrát nenaučí. A to uměli právě oni. Poradili, občas mě postrčili či nakopli. A já vyčítám své generaci, že jsme si mladou hereckou generaci nevychovali, což je chyba. Byli jsme příliš demokratičtí a ohleduplní," vysvětlil herec, který na první scéně hraje ve třech titulech. Benátského dóžete v Shakespearově Othellovi, Profesora v inscenaci Štěpána Pácla Jako břitva (Němcová) a předsedu spolku Sysifos v Levínského inscenaci Dotkni se vesmíru a pokračuj. V roce 2010 převzal Thálii za roli Raymonda v inscenaci Blackbird.
Ve filmu často ztvárňoval záporné postavy a potvrdil si starou pravdu, že se hrají mnohem líp. "V záporácích si můžete vybrat cokoliv. A mají esprit," komentoval to. Jeho nejnovější úlohou je postava primáře urgentního příjmu v seriálu televize Prima Modrý kód.
"S lékaři jsem začínal ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze. V Ordinaci v růžové zahradě jsem byl primářem anesteziologie, pak následoval primář v seriálu Cesty domů a teď jsem na postu primáře urgentu, který si nad rámec své profese udělal atestaci z psychologie. Je nekompromisní, ale zároveň dokáže rozlišovat, co je dobré a co špatné," uvedl Štěpnička.
Jeho hlasem promlouvají z filmového plátna Harrison Ford, Michael Douglas, Steven Seagal, Gérard Depardieu, Mel Gibson a Bill Murray. Získal za to v roce 2002 Cenu Františka Filipovského. "Práce se nesmírně zrychlila, musíte udělat za méně peněz víc práce. Ale ti 'kluci' mi stárnou jako já, jdeme spolu dál," podotkl. Za pikantní označil, že mistr bojových umění Seagal má hlas "tak trochu do fistule", což s jeho vzhledem chlapa jako hora příliš nekoresponduje.
Maminka synovi často opakovala, že vztah herce a režiséra je při zkouškách během dne neustálým soubojem. "Odpoledne se jdou spolu třeba najíst jako přátelé, což se ne vždy daří. Druhou její poučkou bylo, že na Národním se musí mluvit tak, aby šepot na jevišti byl slyšet až na druhou galerii. A to jsem se učil dlouho," přiznal Štěpnička. I proto se mu nelíbí, když dnes ve filmech či v televizi diváci herce často sice slyší, ale nerozumí, co říkají. "Jako divák jsem zklamán a ochuzen o obsah," doplnil s tím, že režiséři někdy po hercích ke škodě věci vyžadují "civilismus".
Jubilant nebilancuje, nechce se ohlížet, stále má rád život. Už jako gymnazista o tom napsal: Mám rád víno rubínové, červené, co chutná po slunci. Mám rád ženy, všechny trochu, jednu moc. Ale ze všeho nejraději mám rád slunce - dává vínu chuť, ženám krásu a mně život.
"Což může být moje životní krédo," uzavřel Jiří Štěpnička.
