Pomsta naštvané matky? Nervydrásající drama o střetu jedince se společností? Vůbec ne. Film Tři billboardy kousek za Ebbingem, který dnes vstupuje do našich kin, nabízí především obrovskou porci černého humoru a přehlídku svérázných postaviček amerického Jihu. A jde na to od podlahy.
Jelikož britský režisér Martin McDonagh s radostí kašle na přitažlivé distribuční názvy a plakát s chlapsky zatvrzelou Frances McDormandovou taky pozornost nepřitáhne, filmu se může lehce dostat artové nálepky a nikdo na něj v kinech nepřijde. Byla by to obrovská škoda. Kromě toho, že je po zisku čtyř Zlatých glóbů včetně toho za nejlepší drama horkým favoritem i na Oscara, je po čertech zábavný. Vulgární, nekorektní, násilný - a neskutečně vtipný. Přehlédnout ho v kinodistribuci by byla chyba, dost možná jde o jeden z nejlepších snímků, které nám letos kina nabídnou nejen v oscarové sezoně.
Proč nekonáte, šerife Willoughby?
Mildred Haynesová (Frances McDormandová) je už sedm měsíců zoufalá. Tehdy jí kdosi v noci znásilnil a zavraždil dceru a její tělo zapálil. Od té doby marně čeká na spravedlnost, policie podle ní nic nedělá. Částečně je to pravda, třeba přitroublý mamánek Jason Dixon (Sam Rockwell) daleko raději jen buzeruje černochy. Vylepí proto u málo používané silnice před Ebbingem tři billboardy, kde na nečinnost policie poukazuje. Rázem si tím ale celé město, které s ní dosud soucítilo, obrátí proti sobě. Zrovna šerif Willoughby (Woody Harrelson) je docela správný chlap, který navíc umírá na rakovinu, takže má víc příznivců než Mildred. Ta tak stojí sama proti všem...
Na první pohled přespříliš vulgární film (fuckuje se v každé větě, české titulky si s tím ale poradily velmi kreativně - také překlad dělal František Fuka) samozřejmě přináší otravné moralizující poselství, jak násilí plodí jen další násilí, a některé nepříliš realistické momenty - třeba Dixonovu proměnu po Willoughbyho promlouvání do duše. Mnohem hlouběji ale jde při pojmenovávání aktuálních problémů amerického Jihu, kde i přes hyperkorektní americkou společnost stále bují rasismus, redneci jsou v zásadě hrubí a nevzdělaní a nikdo nejde pro ránu daleko. Právě z rasismu si film střílí nejúčinněji. Třeba když šerif Willoughby vysvětluje, proč se nemůže zbavit všech rasisticky smýšlejících policistů: "Kdybych to udělal, zbydou mi ve sboru jen tři, a ti budou nenávidět homosexuály."
Proti předpokladům
Divadelnímu pojetí snímku (McDonagh je také původně dramatik) na vážnosti přidává tragická hudba vystřižená z antického dramatu, ovšem dost kontrastuje s absurdními situacemi, které se před divákem odehrávají. Vidlákov v Missouri je nasnímám příjemně realisticky, není to žádné učesané vypulírované městečko, ale ani špinavá díra; prostě jen maloměsto jako každé druhé. Svou zásluhu na tom má i kameraman Ben Davis, jenž sice nepředvádí bůhvíjaké zázraky, ale občas se mu povede mistrovský kousek: dlouhá jednozáběrová scéna sledující běsnícího policistu Dixona se vydařila maximálně.
Za pozornost stojí také složitá struktura vyprávění, která chytře mění rytmus a proplétá příběhy tří hlavních postav. Jejich počet není náhodný: tři jsou klíčové postavy, tři jsou billboardy a tři také hlavní části filmu, jež se jednotlivým postavám věnují. McDonagh jde nejen proti klasické narativní stavbě, ale i všem diváckým očekáváním, když závěr filmu postaví na poměrně překvapivém vyústění. Na první pohled guláš, na druhý promyšlená kompozice skvělým scénářem, po právu oceněným Zlatým glóbem.
Přijde oscarová žeň?
A když už jsme o ocenění, další dva Glóby si na nedávném udělování odnesli i dva herci, na kterých zcela zaslouženě ulpí největší pozornost. Frances McDormandová je jako zoufalá matka, která nemá co ztratit, jednoduše skvělá a tragikomická kreace Sama Rockwella, jenž projde největší proměnou, strhává pozornost pokaždé, když se ocitne na scéně. A to se z nějakého důvodu nedostalo na Woodyho Harrelsona, na jehož výkonu taky nelze najít chybičku. McDonagh zalidnil Ebbing zástupem svérázných figurek, které balancují na hranici parodie, ale přes jednorozměrnost si udržely životnost a realističnost - a to i když jde o povalující se Dixonovu matku nebo sexuchtivého trpaslíka. Na takové zjevy lze snadno narazit i na českém venkově.
Tři billboardy kousek za Ebbingem nebudou trhat rekordy v divácké návštěvnosti, spíš kiny projdou bez většího povšimnutí. Přesto by byla chyba považovat ho za výlučně artový kousek pro úzkou skupinu intelektuálů. Nabízí toho dost. A je velmi pravděpodobné, že zanedlouho na Oscarech o snímku ještě uslyšíme.
Hodnocení: 85 %
