Fotoblog 15: Lipový totem. Třebaň a Liteň

Když vystoupíte na nádraží v Zadní Třebani (trasa Praha - Beroun - Plzeň, čili Západní, a píše se s krátkým „a", i když to každý vyslovuje dlouze), najdete hned pár metrů od nástupiště bez velké námahy tento hrádek, který se již pomalu rozpadá.

Těch několik pěkně postavených cihel s trochou plechu má pravděpodobně představovat Karlštejn, který je nedaleko. Dílo vzniklo nejspíše z nezdolného ducha českého kutilství; co tudy jezdím, vždy tam hrádek stál, jen je ho rok od roku trochu méně a méně.   

Drolící se hrádek je součástí výzdoby nádražní hospody, před kterou stojí dva stoly a pár vyviklaných židlí z plastu, před vámi zastavují vlaky City elefant. Pivo uvnitř točí starší paní s brýlemi, čímž budí dojem čehosi školního. Stěny jsou zašlé, léta se tu nemalovalo, ale zato jsou ozdobené různými krámy, třeba cepy, bičem, chomoutem, pivovarskými lopatami, zaprášenou sítí, jak to v takových českých hospodách bývá. Určitě by se dala napsat nějaká „ikonografie" českých putyk - ona možná už napsána byla -, studijního materiálu se pořád najde dost, i když se lze obávat, že přece jen časem mizí a svépomocný, podomácku vyráběný a po půdách sháněný drek nahrazuje mnohem horší drek unifikovaný, dodávaný do hospod ve velkém, takže každá má stejně hnusné reklamní ubrusy a nebo slunečníky.

Častou součástí takových lidových putyk je cosi jako ikonostas neboli stěna cti, kde jsou rozvěšeny symboly a obrazy z národní minulosti nebo takové věci, velmi často to jsou portréty prezidentů. Mnohé by se z toho dalo usuzovat, jak český lid hodnotí historii. Tady je třeba zajímavé, kdo tu chybí: Klement Gottwald, Václav Havel a Václav Klaus a samozřejmě Emil Hácha, ale jeho obrazů se asi moc nezachovalo, raději ho po válce rychle rozbili nebo někam schovali a už nenašli.

Absence Gottwalda je naopak sympatická, i lid cítí, že ten člověk měl na rukou krev a vůbec myslím není moc populární, i když se režim čtyřicet let snažil udělat z něj takového přemýšlivého strýčka, co má za čepicí, ale když ho v roce 1989 chtěl dát na stovku, bylo to už moc i na náš lid, jenž se nasral (to slovo je na místě) a režim padl. Zato je tu dvakrát Antonín Zápotocký, což byl taky lump, ale s lidem to uměl, chodil s lidmi prý karbanit, umřel brzy, legenda mohla žít. Novotný, Svoboda a Husák jsou obligátní, prostě prezidenti, proč by tam neviseli, nikomu už ani nevadí, prezidenti zapomnění (já vím, že to sedí jen na Husáka).

Spornější by to mohlo být s Havlem, o toho by se mohli chlapi i porvat: před patnácti lety visel v každé takové putyce, postupně ale mizel, za což myslím nemohl ani tak on sám, jako spíš fakt, že přízeň hospodského lidu není lehké za života udržet. Že nad všemi, i nad TGM, trůní Beneš, který měl ze všech vystavených asi k hospodám nejdál, bude nikoli zásluhou Benešových dekretů (jsme hluboko v českém vnitrozemí), ale že prostě měl největší rám. Bylo by možná zajímavé se na to té brýlaté paní zeptat, ale netroufnul jsem si.

Třebaň je dvojí: Zadní, kudy vede trať, a Hlásná, která je na druhé straně Berounky a která vypadá poněkud výstavněji. Několik stavení tu má pěkné volutové brány, v nichž každý pozná tzv. selské baroko. Jakmile jsem však přešel lávku na levý břeh, začala mi v hlavě znít Mládkova písnička: „Hlásná Třebáň (Mládek to zpívá s dlouhým „a") je krásná a proto za svou Máňou do Třebáně často jezdit hledím..." a už jsem se jí celý den nezbavil. Pak mě napadlo, že Ivan Mládek je takový český Bob Dylan - jak píše Ondřej Konrád v recenzi v novém čísle Týdne: Dylana nemusíte milovat, nemusíte ho vyhledávat, ale stejně mu neuniknete, tak to samé platí v Čechách pro Mládka: „dóle u Berounky roste kapradí / komáří nás štípou, to nám nevadí / Máňu u řeky když večer objímám / tak bodání hmyzu vůbec nevnímám." Nebylo úniku.

Hlásná se tato Třebaň jmenuje, protože se na zdejší muže vztahovala robotní povinnost hlásných na Karlštejně. To jsem si přečetl ve Wikipedii a není důvod tomu nevěřit. V hospodě, která se jmenuje Česká, to dva místní nevěděli. Vůbec by se lidé měli víc zajímat, proč se to u nich jmenuje právě tak. Třeba Smíchov není od smíchu, ale nejspíše proto, že se tu míchalo obyvatelstvo. No, v té Hlásné Třebani měli slavnost Staročeské máje, jak jsem na místě zjistil. Máje, tento symbolický falus, jak věří romantičtí etnografové a freudisti, už tam stála. 

Součástí slavností byl prodej koláčků, já si koupil od každého jeden, že budu mít na celý týden snídani, pak se mi ale v batohu poněkud slepily, takže vznikl takový koláčkový sendvič. 

V očekávání veselice tam byly takto naskládané židle, které tvořily jakési hlediště nebo jako by se tam chystalo nějaké soudní přelíčení a tady měla zasednout porota. Nebo že by tu hráli nějakou riskantní staročeskou hru a čekali, jaké auto do toho vjede? Velmi mě to zaujalo a ptal jsem se, proč jsou ty židle zrovna na silnici. Proč by nebyly? odpověděli pořadatelé. Víc jsem se neptal.

Stejnou lávkou jsem se pak vrátil do Zadní Třebaně. Na lávce byla cedule, že byla po povodni v roce 2004 zrekonstruována za finančního přispění EU. Berounka teď působila klidně, nahnědle a cítit byla letně. 

Při vstupu do obce mě překvapilo táhlé vytí psů, které se měnilo v koncert. Nebylo to totiž vytí zoufalé nebo hladové, ale spíš taková přátelská polyfonie. Zvuky vycházely ze dvora, jehož bránu zdobily sošky psů. Nahlédl jsem tam, byl to hotel pro psy. Zrovna vyšel majitel a když viděl můj zájem (předstíral jsem, že jsem vlastník psa, který uvažuje, kam ho dát, neboť jede na dovolenou), pozval mě do dvora. Chvíli jsme se bavili o problematice psích hotelů. Hostů tu je ve špičce takových třicet, každý má pěkný kotec a pravidelný přísun žrádla a navíc společnost. Cena závisí nikoli na velikosti pokoje, nýbrž psa, neboť čím větší pes, tím víc toho sežere.

Sympatický muž si postěžoval na nezodpovědné majitele, kteří pod falešnými papíry zde psa ubytují a už si ho nevyzvednou. S malými psy to není tak hrozné, ti se tu uživí a lépe se i umístí novým majitelů, ale stalo se, že tu kdosi zanechal královskou dogu, která toho za den sežrala jak dvacet pinčlů. Já jsem majiteli slíbil, že pokud bych tu svého (fiktivního) psa zanechal, určitě si ho vyzvednu. Psi, měl jsme dojem, se na chvíli uklidnili.

Vydal jsem se pak směrem jihovýchodním, po cestě, která stoupala k hranicím Českého krasu. Po levé straně jsem sledoval brdský hřeben, po pravé se točilo údolí Berounky, které ovšem nebylo vidět, neboť ho zakrývala vyvýšenina Koda, která se táhne ke Koněprusům se Zlatým koněm a Kobylou a Šemíkem, jak se ta tajemná místa jmenují, což souvisí s temnou koňskou, snad ještě keltskou mytologií, ale do toho se tu nechci pouštět. Konečně jsem došel na kraj Litně a stanul na místním hřbitově, z kterého je krásný výhled do krajiny. Zpoza polí vykukovala hranolovitá věž Karlštejna se sedlovou střechou, kterou mu v 19. století narazil Josef Mocker, takže by ho Karel IV. nepoznal.    

Do Litně jsem neměl žádný zvláštní důvod se vypravit, jen jsem věděl, že je to obec, kterou bych nazval koncentrovaně českou, neboť jsou tu na malé ploše všechny české atributy v jakési „původní", předindustriální, ba hluboce předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, zámek a to všechno jaksi přikryto stínem košatých lip, toho líbezného stromu české duše, která ještě nepřišla sama o sebe. Když jsem tam přišel, zrovna končila v kostele sv. Petra a Pavla mše. Kostel je to malý, ale dal ho prý založit sám Karel IV., je tedy původně gotický, ale z toho už nezůstalo nic, teď je jako stovky jiných venkovských kostelíků pěkně dožluta barokní.  

Tedy, ony tam jsou i jiné stromy, ale ta lípa tu má roli literární nebo kultovní povahy, i když je to věc už dávno odvátá, kterou je nemožné a asi i zbytečné křísit. Jako asi nebude už nikdy vzkříšeno literární dílo Svatopluka Čecha (snad s výjimkou Matěje Broučka, který se ještě sem tam čte, nebo se dramatizuje, ona je to, mezi námi, dosti šovinistická agitka...), jehož socha sedí právě na místě, kde stála staletá lípa, u které se jako u totemu odehrával vesnický duchovní život, neboť to odsud bylo stejně daleko do kostela jako do hospody, jen ten hřbitov byl kousek stranou.

Svatopluk Čech v Litni prožil jen tři roky, bylo mu mezi sedmi a deseti: v letech 1853 až 56 tady chodil do školy, jeho otec tu měl místo správce na statku u rodiny Daubků, ale stačily na něj učinit dojem, takže když po letech sepisoval veršovanou idylu Ve stínu lípy (poprvé 1879), ze které zbyl v povědomí asi jen ten název, myslel nejspíš na lípu, na jejímž kamenném pařezu nyní zkameněle sedí a cosi škrábe do kvádru, pravděpodobně Ve stínu lípy. (Literární historik by vás ještě poučil, že spolu s Litní si na inspirační zdroj může činit nárok Vrané u Slaného, kam se Čechovi přestěhovali posléze a kde Svatopluk šel do puberty, abychom tak řekli, a že Ve stínu lípy je nejspíš mix obou míst, samozřejmě básnicky přetvořený.)

A já se přiznám se, že jsem to zkusil číst, ale dál než přes pěkný tklivý úvod („Jak vlny osením po tobě hrají / mé vzpomínky a touhy rodný kraji!"), v němž chudák básník v odcizeném městě (proč tam lezl?, měl zůstat na vsi), v té „hluché vřavě požitků a muk" myslí na venkov, kde jak „hejno křepelek tu vzlétá pro mne z každičké brázdy upomínek dav", tak tedy dál jsem se nedostal. Zemdlel jsem únavou a námahou, přestože jsem věděl, že tam jsou bizarní úseky, třeba ta historka o vojákovi, kterému při bitvě svěří jeho umírající velitel závěť, voják si ji strčí do boty, v tom přiletí dělová koule, nohu mu utrhne, voják je odnesen na obvaziště, pak se vzpamatuje, vzpomene si na nohu - a vydá se ji do bitvy hledat. A najde ji a je vyznamenán. Jenže prodrat se tou veršovou krupicí, těmi slovními závějemi, tím poetickým balastem, bylo pro mě horší než jít i s krvavým pahýlem hledat tu botu.  

Tak tedy promiň, Svatopluku, ty žlutý kluku, budeš už jen asi čítankovým postrachem, který bude jistým způsobem přitahovat podivíny jako jsem já, ne ovšem svou básnickou silou, nýbrž jako znak či symbol odešlého národního bytí, které ale jistým způsobem žije i dnes, byť o tom netušíme nebo to prožíváme v nějaké pokleslé televizně-hospodské podobě: v té konzervativní pivní nátuře, která nás shromažďuje kolem kmenového totemu-lípy, u něhož je nejlíp a za jehož obvodem je nebezpečný a bezcitný svět ciziny, kam kdo strčil čumák, jen přes něj dostal, jak si o tom ve verších vyprávějí ti strýcové.

Totiž, ono se to nezdá, ale 19. století v nás vězí více, než bychom si mysleli, právě tam vznikl základ ještě i současného chaotického povědomí, té sestavy komplexů, mindráků a zároveň sebepřeceňování a animozit, ale na druhé straně i oprávněných hrdostí a jistot. My už na to nepotřebujeme Svatopluka Čecha, už dávno ho nečteme, ba nepřekvapilo by mě, kdyby zavládl názor, že Čechův most v Praze, který je nejhezčí z novodobých, je pojmenován buď po Praotci nebo po tom brankáři, ale i tak to, z čeho on vzešel a co představoval, to i v nás vězí „jak v koze", jak říkal jiný klasik, který snad ještě nějakou dobu čten bude.

Eh, to jsem se zakecal... No, na návsi v Litni je malé muzeum, v němž je právě ta žlutě natřená busta. Nachází se v bývalé faře, v níž započala svou duchovní dráhu jiná literární archiválie, kněz a prozaik Václav Beneš Třebízský (1849 - 1884), ale tady si už exkurz odpustím, četl jsem kdysi ještě na studiích Z pověstí karlštejnského havrana a docela by mě zajímalo, jestli to někdo od té doby otevřel. Ale tak to bývá. Ve skromném muzeu mají otevřeno jen v sobotu, já to právě stihnul před pátou, kdy zavírají, jenže mi došly baterky a musel jsem si obstarat nové, takže jsem to nevyfotil, ale chci napsat, že tam byla velmi milá paní s vnučkou, která si malovala, a ta paní se hned ujala výkladu, a především se soustředila na osudy slavné operní pěvkyně Jarmily Novotné (1907 - 1994), což je úplně jiný příběh, ale také český a trochu liteňský, neboť tady to zřejmě měla tato diva, nástupkyně Emy Destinové - které tleskala Metropolitní opera a byla docela úspěšná i ve filmu - velmi ráda, vždyť její fyzické ostatky spočívají zde.

Tady v této hrobce rodiny Doubkovy, která je schovaná či v lesíku kousek za Litní u silnice na Třebaň a tady na Prahu. Byl jsem tu před lety, a to byla celá zarostlá a myslím, že i jinak zpustlá, teď je aspoň bezprostřední okolí vysekáno a stavba architekta Antonína Wiehla (ano, Wiehlův dům na Václaváku nebo muzeum Bedřicha Smetany na Lávce jsou od něj) trochu vypucovaná. Jarmila Novotná tady leží po boku svého muže Jiřího Doubka, za něhož se vdala roku 1931 a s nímž prožila celý život, jenž byl asi docela dobrodužný a bohatý, včetně dvojího exilu (1938 - 1945) a pak po únoru 1948. Onomu Jiřímu (zemřel ve Vídni v 70. letech) patřil liteňský zámek, na který přišel novošlechtický rod Doubků (psali se také Daubků) v roce 1850 z východních Čech. Jedna odnož žila na Smíchově, kde se po nich jmenuje ulice Na Doubkové a rytíř Eduard tu založil Eliščiny sady, které se teď jmenují Skalka a mají to tu rádi narkomani, psal jsem o tom před měsícem. Jarmila Novotná se na fotografiích podobá trochu Gretě Garbo, takový ten typ ztepilé krasavice s ušlechtile tvarovanou lebkou a mysteriozním leskem v očích. Tak kdyby ji někdo hledal, je tady.

Došel jsem pak po modré do Svinař, lákán tím jménen. Obec se dělí na horní a dolní, v níž je barokní zámek, hospodářská stavení a po jedné straně park. Zámek je ve stavu nadějné zpustlosti, neboť se s ním něco děje, pravděpodobně se za těžkých obětí dává dohromady.

Stál jsem u brány a zíral na něj, muž sekal trávu, když přestal, dal jsem se s ním do řeči, s mírně východním přízvukem mi řekl, že zámek opravuje pan inženýr Nosek ze Svinař, který ho koupil před lety v dezolátním stavu a ukázal na rozpadlou stodolu na druhé straně, abych si to lépe představil. Říkal dále, že se tu všechno děje, jak chtějí památkáři, že okna jsou přesně dělaná na míru, že uvnitř jsou původní krovy a ty budou zachovány a že se tam odkryla stará malba a že to bude celé dáno do původního stavu a pak to pan Nosek otevře veřejnosti. Tak jsem tomu muži řekl, že ať pana Noska pozdravuje a že mu držím palce. Doma jsem si potom v Hradech, zámcích a v tvrzích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl Západní Čechy přečetl, že Svinaře (11 km jihovýchodně od Berouna) byly zmíněny už roku 1088 v nadační listině vyšehradské kapituly, kdy tu na poplužním dvoře přebýval svinař Vzdík. Pak tu byly nějaké tvrze, ale zámek tu nechal až roku 1766 vystavět rytíř Antonín Maschek z Maasburku, jehož erb je na vchodem. Pak to patřilo holandskému rodu Bachovenů z Echtu a po roce 1945 všemu lidu, což zámek, z kterého se staly byty, skoro nepřežil. Stejně je zajímavé, jak lid neomylně zničí všechno, co nebylo myšleno pro něj. Nic proti lidu, samozřejmě.

Zajímavé, že před zámkem přežila tato zajímavá socha sv. Jana Nepomuckého, o které mapa Klubu českých turistů (naprosto nepostradatelní průvodcové cest) píše, že je asi dílem Václava Prachnera. A já jsem v minulém fotoblogu z Mníšku psal a pirátsky vyfotil jeho funerální sousoší v tamním kostele sv. Václava - a hle, tady od něj tento Nepomuk. A protože jsem minule pak v Řevnicích vyfotografoval jeho staršího rokokového dvojníka, tak se nám to vše tady spojuje a nabízí se tu srovnání, jak časy za řekněme padesát let (tento pochází kolem roku 1830) pokročily a jak tady Johánek klasicistně ztuhnul a ustrnul, takže vypadá jako do ornátu navlečená řecká socha, jež třímá v ruce krucifix, jako by to byla šuplera nebo spíš housle, na které začne za chvíli housti. Prostě baroko, kam Jan se vším všudy patřil, bylo pryč a jeho extázi i prostotu už nikdo zpět vrátit nedokázal.

To by snad stačilo.