Fotoblog: Postupimský den, Topol u jezera

Minule jsem slíbil dobrodružství se spisovatelem Jáchymem Topolem. No, zase tak dramatické děje neočekávejte, největší nesnáz naší výpravy spočívala v tom, že mi jednou spadl řetěz na den předtím pořízeném kole a pak jsme ještě ztratili mapu. Ale to už bylo stejně ke konci naší cesty, navíc ony tam jsou všude ukazatele a lid je tam poměrně vzdělány a na prostý dotaz, kudy je to na nádraží, odpovídá jasně a srozumitelně. Neboť taková je pruská povaha.

Jáchymovi končí roční berlínské stipendium. Napsal během něj nový román, který má co nevidět vyjít v nakladatelství TORST, pracoval na divadelní hře a cestopisu o Grónsku, kam v létě už podruhé podnikl sebevražednou výpravu. Byt, který mu byl poskytnut, se nachází v západoberlínské čtvrti Charlottenburg, která je také přezdívána Šarlotengrad, protože se tu rádi usazovali Rusové, kteří utekli před bolševiky a i nyní je tu ruština stejně tak běžná jako třeba v Karlových Varech. Ruské jsou tu například nonstopy s ruskými podivnými potravinami (různé ty jejich nasolené a naložené rybičky) a s nebezpečným výběrem různých lahví víte čeho. Zrovna jeden takový univermag je přímo na stanici S-Bahnu, k Jáchymovu apartmá pár kroků. Naštěstí bydlí v pátém poschodí a bez výtahu, tak se nám nechtělo ty lahve nosit. Raději jsme si četli.

Naše cyklistická výprava vedla do Postupimi, kam jsme však dojeli jednoduše S-Bahnem čili nadzemkou. Nemusím tady psát, že je to zhruba stopadesátitisícové město na západ od Berlína, že je to hlavní město spolkové země Braniborsko, po nichž se jmenuje jedna Smetanova opera a brambory, protože dolnosrbsky (lužicky) se Branibory jmenují Bramborska. Ale už jsem to napsal. A taky že to byla od poloviny sedmnáctého století, od dob Velkého kurfiřta Bedřicha Viléma, po Berlínu druhá rezidence pruských panovníků a že nejslavnější z nich, Bedřich Veliký, se sem úplně nastěhoval a je tu také pohřben a že tady byl taky Stalin a že kousek, v Babelsbergu, jsou ateliéry UFA a pak DEFA, že v době NDR se tam vyráběly gramofonové desky a vedla tam „železná opona" se Západním Berlínem a že je tam univerzita s katedrou bohemistiky a kolem jezera a vůbec, že je tam toho tolik, že se to nedalo za den ani na kole stihnout.

Tahle zabalená krabice, před níž krouží Jáchym Topol, je evangelický kostel sv. Mikuláše (Nikolauskirche) na Alter Markt, další z děl nejvýznamnějšího stavitele německého klasicismu Karla Friedricha Schinkela (1781-1941), s nímž jsem nudil v minulém fotoblogu z Berlína. Střed Postupimi byl skoro zničený po náletu RAF 14. dubna 1945, tenhle kostel dostal také zabrat, kopule se zřítila, vnitřek zničen, třicet let se pak dával dohromady, prostor kolem byl zastavěn enderáckou architekturou (vlevo), která je až dojemně ošklivá.

V historické části města jsme se ocitli v Holandsku. Já byl mírně připraven z průvodce, ale Jáchym byl zcela zaskočen a říkal, že to je bomba. Oba jsme ocenili, že máme s sebou kola, neboť se sem zcela hodila. Tato čtvrť je příkladem monarchisticko-absolutistického osvícenství, neboť ji dal zcela v holandském stylu v 30. letech 18. století vystavět „vojenský král" Bedřich Vilém I. v naději, že sem naláká holandské řemeslníky, kteří měli dobrou pověst. Moc jich tam však nepřišlo, sotva pár rodin, asi se báli, že budou muset na vojnu, nicméně čtvrť stála. Bydleli tam pak hlavně oficíři a obchodníci, za časů NDR to prý dosti zpustlo, v devadesátých letech se na opravě a oživení čtvrti podílel Nizozemský stát, když už to kvůli těm Holanďanům stavěli. Teď je to tam skutečně malebné, jedna kavárna vedle druhé, krámky, malé galerie, není to nijak vyfintěné, spíš takové normální, živé a hrozně fajn, i když coffee shopy jsme tam nezahlédli - tak moc holandské to tu zase není. 

Dali jsme si presso a čaj v Domě čokolády a bavili se o kulturních a politických poměrech u nás doma. Poněkud jsme na ně nadávali. Mapu jsme rozprostřeli pod šálky a plánovali další cestu.

Naše kola klidně spočívala v pevném objetí spojeném řetězem.

Pak jsme náhle byli v Římě. Vzorem této kampanily byla ta, co stojí u baziliky Santa Maria in Cosmedin na Piazza Bocca della Veritá. Tahle je o nějakých sedm set let mladší, stojí u Friedenskirche (Mírového kostela), který je na začátku zámeckého parku Sanssouci, kam jsme se museli vydat, protože když už jste v Postupimi, tak tam musíte. Kostel nechal v polovině 40. let 19. století postavit Friedrich Wilhelm IV. podle návrhu Ludwiga Persia, žáka našeho oblíbeného Schinkela. Itálie tehdy byla v módě, na slavném obrazu Germania und Italia (1828) Friedricha Overbecka, který visí v mnichovské Nové pinakotéce (existuje i drážďanská verze), vedle sebe v něžném zaujetí sedí dvě krásně oděné ženy, ta tmavovlasá (Itálie) poněkud nyvě podřimuje, zatímco ta světlovlasá (Germánie) jaksi dychtivě hledí vpřed, do jižní krajiny, po které její duše touží. Projevem těchto germánských tužeb (viz Goetheova Italská cesta etc.) je i tento kostel, jehož boky hladí vlnky umělého jezírka a vítr tu ševelí jazykem lístků cypřišů a zimostrázů vždyzelených.

Něžný a jemný duch křesťansko-antického jihu vstoupil i do undergroundového básníka Jáchyma Topola, když se procházel podél arkád této romantické kulisy. Dokonce se i přičísl.

 

Pak vstoupil na loučku plnou křehkých ocúnů, avšak ani jeden kvítek svými botami nepoškodil. Neboť je to jemný básník...

Stanuli jsme před zámkem Sanssouci čili Bez starostí (Ohne Sorge), jak to měl v úmyslu Bedřich Veliký, který tím myslel v první řadě „bez žen", neboť tak mu bylo nejspíše lépe: mohl se věnovat hře na flétnu, hovorům s Voltairem (který tady za ním několikrát byl), úvahám o vojenství a o racionální správě státu, sepisováním francouzských spisů, četbě autorů současných i klasických, chovu psů a zavaděním brambor do evropského jídelníčku. Svůj „domek na vinici", jak té rokokové nudli, která se táhne po vrcholu umělého kopečku, říkal, nechal postavit svým dvorním stavitelem G. W. von Knobelsdorfem po skončení sedmileté války (po roce 1763), v níž jsme my přišli o Slezsko, což vedlo k dalekosáhlým důsledkům právě pro nás pro Čechy, o čemž tu ale psát nebudu. Bedřich se sem pak vždy na teplejší polovinu roku nastěhoval (zimu trávil v postupimském Městském zámku) a žil do své smrti, která přišla 17. srpna 1786.

Zde, pod tímto prostým kamenem, jsou uloženy pozemské ostatky toho pozoruhodného panovníka, na němž je spousta sympatických věcí - odmyslíme-li, že vedl krvavou válku, vpadl roku 1757 do Čech, porazil naše u Lovosic a Štěrbohol, pak jsme však ho přemohli u Kolína, čímž to ale neskončilo. Hlásil se k němu - a stylizoval se do něj - samozřejmě Hitler, ale za to Starý Fritz nemohl. Ze stále spíš zaostalého a marginálního Pruska udělal velmi respektabilní stát, který byl v něčem hrozivý, ale v mnohém následováníhodný: duch tolerance nejen náboženské, státní racionalita a stálý duch reforem, neúplatnost úřednictva, slušné sociální zacházení... Na tu dobu... A také mu vděčíme za ty brambory, které by se prosadily asi i bez něj, ale on - tedy jeho stát - první nařídil jejich pěstování a vnutil je svým poddaným, z čehož měli užitek. Proto je nosí na jeho hrob. My jsme ale žádné po ruce neměli, i když běžně nosíme po kapsách několik hlíz, že ano.

Opustili jsme zahrady Sanssouci a naše cesta se stočila zpět k severovýchodu, přičemž jsme ji na nějaký čas přerušili nutným doplněním stravy. Náš úmysl nasytit se borščem v ruské kolonii Alexandrovka byl zmarněn nevlídným chováním ruského personálu. Vrátili jsem se proto do holandské čtvrti, kde bylo vše v pořádku. Když jsem pak jeli kolem Svatého jezera (Heiligen See), nevycházeli jsme z údivu. Divili jsme se, že jsme tu jediní cyklisté na stezkách k tomuto účelu ideálních. Až pak jsme spatřili decentní tabulky přikazující sesednout z kol, neboť celý areál Nových zahrad podléhá přísné ochraně, vždyť je i zapsán do seznamu UNESCO. Jest to areál, v němž jsou rozmístěny stavby různého pitoreskního charakteru, například egyptská pyramida, antická zřícenina, římský obelisk, gotický letohrádek, prostě to, co patřilo k výbavě aristokratického parku doby romantické nebo ještě spíše preromantické. U nás máme něco podobného v Lednici, v Krásném dvoře u Žatce a taky v Praze na Klamovce, čímž nemyslím kdysi slavnou hospodu, kde jsme se vlastně kdysi s Jáchymem seznámili. Tady jsem zastavili u Mramorového paláce, který se právě opravoval. Byl to poslední pohled do mapy, kterou jsem několik hodin předtím zakoupil. Nechali jsme ji tam. Když jsem se pro ni po chvíli vrátil, nebyla tam.

 

I bez ní jsme dojeli k zámku Cecilienhof, který vešel do světových dějin známým způsobem. Koupili jsem si tam v krámku pohlednici, na níž sedí ti tři v proutěných křeslech někde tady, buď na tom dvoře, kde Rusové vysázeli záhon rudých růží do tvaru hvězdy, nebo třeba někde v blízké zahradě. Churchill se dívá jaksi ironicky, vždyť právě prohrál volby a za pár dní ho vystřídá Clement Attlee, což bude dobré pro Rusy, ne moc pro jeho country. Uprostřed Harry Truman, který má amerikánsky nohu přes nohu a dívá se jako na Stalina, který je zcela klidný, „v pohodě", dalo by se říct, má, co chtěl, jako paša sedí těžkým zadkem na sedátku a ví, že se odsud jen tak nehne. No ano, nám zde odsouhlasili vyhnání Němců, které už bylo v plném proudu, odsud máme na to glejt a alibi. Krátce před oním létem byl z tohoto zámečku vyhnán korunní princ Vilém, pro jehož snoubenku Cecilii byl tento zámeček vystavěn, když už se schylovalo ke konci monarchie v Německu, tedy během první světové války. Onen Vilém to ostatně hrál začátkem 30. let trochu na Hitlerovu stranu, myslel si, že by to s ním mohlo být dobré, pak se stáhl do soukromí právě sem na tento anglikánský dvorek. Teď je tam muzeum a točí se tam nějaké rodinné seriály nebo co. Je to myslím nejzápadnější místo na světě, kam se ten poďobaný lidožer Stalin vypravil.

Stanuli jsem u pilířů Glinického mostu (Glienicker Brücke), který rovněž patří do dějin studené války, neboť během ní spojoval či spíše rozděloval Východ (zeměpisně západ) se Západem (zeměpisně východem). Paradoxně ještě kousek na druhé straně bylo území NDR (Kleine Gliniecke), tam dál už začínal svobodný Západní Berlín. Přes most se ovšem nemohlo, jediní, kdo po něm chodili, byli pohraničníci NDR a pak také agenti, kteří byli na Západě chycení. Používá se termín „most agentů", ale to myslím není přesné, protože Západ je vyměňoval za disidenty: nejznámější je případ z února 1986, kdy dlouholetý politický vězeň Anatolij (Natan) Ščaranskij (a ještě pár lidí, například východní Němec, který se snažil dostat na Západ za rodinou) byli vyměněni za mimořádně vypráskaného agenta Karla Köchera, který pak nastoupil do Prognostického ústavu, odkud musel odejít až v roce 1990. Co je s ním asi teď? Jáchym si vzpomněl na jednu slavnou větu, možná právě Ščaranského nebo někoho podobného, jemuž se podařilo dostat na Západ a na otázku reportérů: „Přicházíte z levicového, nebo pravicového tábora?", ten muž hrdě odpověděl: „Já přicházím z koncentračního tábora". Strašně se nám to líbilo.

Naše výprava spěla k závěru. Dorazili jsme opět k břehům jednoho z četných jezer, jimiž protéká zdejší řeka Havel, přičemž jsem upozornil, že se to čte háfl a není pojmenovaná na počest muže, na nějž jsme několikrát během naší pouti pomysleli. Jáchym chtěl nasbírat ještě nějaké mušle a rozhlížel se po chaluhách a korýších. Já jej popouzel, abychom se měli k odjezdu, protože před námi byly ještě kopečky babelsberské s další Schinkelovou kreaturou, tentokrát ve stylu tudorovské gotiky. Tehdy mi došly baterky fotoaparátu, díky čemuž jste ušetřeni další nepovedené kompozice, špatného světla a vůbec amatérského provedení. Vrátili jsme se do Šarlontenburgu plni dojmů a u Rusů se přece jen pro něco stavili.

ČTĚTE TAKÉ: Šilhavé oko čili úvod k Fotoblogu