Hudební tipy
Angažovaný pop i oslava šíleného knížete

Hrát dnes nekomerční hudbu vypadá jako nelehký úděl, ale je to naopak zcela snadné – na rozdíl od interpretů svázaných potřebou si hudbou vydělávat stačí prostě jen chtít. I proto má dnešní tvorba, pohybující se mimo lesk showbyznysu, tolik vzájemně zcela odlišných podob a pojetí. A pochopitelně i posluchačů, kteří mají vkus vzájemně rozdílný více než od těch, kteří hudbu vnímají jen konzumně. O zcela jiných cílech, motivaci i vzorech ani nemluvě.

Komunisti – Dlouhá zima (MMM / Silver Rocket) 
http://www.silver-rocket.org/kapely/komunisti

Když loni Komunisti vypustili jako free download své debutové minialbum Bonus Tracks, asi nejen já jsem je ještě bral jen jako momentální kratochvíli. Za názvem, pro někoho provokativním, se totiž skrývá vedlejší projekt členů Bonus & Plug’n’Play, resp. poloviny bývalých Sporto plus kytaristy bývalých Hissing Fauna, který se zatím prezentuje jen studiově a stoprocentně jako cover-band. S druhým titulem, regulérním debutovým albem (moravský label MMM stojí za digitálním releasem, u pražských Silver Rocket vyšla vinylová deska), se ale zdá, že o jednorázový nápad rozhodně nešlo. Co taky chtít od lidí, kteří mají pověst skoro největších workoholiků na domácí scéně?

Na debut byly přepracovány Bonusovy skladby, na albu Dlouhá zima došlo na reflexi české hardcore scény. Konkrétně na skladby kapel, kterým vždy bylo sdělení a postoje důležitější než přízeň davu, a proto mnohé z nich mimo vlastní scénu zná jen pár nadšenců. Většina z nich je navíc dnes už nefunkční. Důležitější než "co"  je ale v tomto případě ale hlavně to "jak" čili forma. Ta, ačkoliv je asi nápad zahrát původně rychlé a agresivní skladby pomalu a melodicky úplným opakem slova "originální", má rozhodně něco do sebe.

Hardcorové kapely totiž trpí příznačným paradoxem – často si zakládají na svých textech, resp. jejich sdělení. Zároveň je ovšem podávají takovou formou, že drtivé většině příjemců ono sdělení zůstane nesrozumitelné, a tudíž skryté. Předělávky Komunistů, které jsou hudebně oblečeny do indie rock&popového trika – webová navigace "něco mezi Talking Heads, Blur a Fugazi" vůbec není od věci – vytahují ono sdělení na světlo a dávají mu tak mnohem větší sílu.

Vlastně není moc důležité znovu vyjmenovávat, co všechno bylo přepracováno, a to, že tu vedle sebe stojí předělaná letitá klasika i současnost (nebo jako v případě kapely Telefon obojí). Podstatné je samotné vyznění, postpunkově melancholické i temné zároveň, obnažující melodie a ve spojení s texty v nejlepším slova smyslu angažovanými zatraceně silné. Možná o to víc pro pamětníka a znalce originálů. Deska je mimochodem dobrá i jako téma k diskusi – opakovaně jsem se například setkal s názorem, že je "zábavná", zatímco mě u ní nejčastěji mrazí.

Nejsilnějším bodem alba je ekologická Naše město, následovaná závěrečnou Vykrmím si je. Obě jsou subtilní, ale o to lépe vyzní jejich obsah. Na povrch vedle angažovanosti vystupuje i poetika, nejvíc asi patrná u Nebešťana. Svižnější kousky jako třeba Míň piva, víc crustu, vedle nich působí sice vstřícněji, ale zároveň i trochu prvoplánověji. A pozitivem je rozhodně i fakt, že zatímco debut působil jako spíchnutý horkou jehlou, tentokrát si trio dalo důkladnou práci s aranžemi i zvukem, které jsou doslova vypiplané. I přes neautorský repertoár tak rozhodně jde o zajímavou a inspirativní desku.

Nebylo nás pět: Utrpení knížete Sternenhocha (Guerilla)  
http://bandzone.cz/nebylonas5

Přiblížit spisovatele a filozofa Ladislava Klímu undergroundovému publiku se už před lety úspěšně podařilo Plastikům v programu Jak bude po smrti. Kdy někdo sáhne k jeho nejslavnějšímu románu o šílejícím knížeti a jeho děsivé femme fatale Helze, bylo tudíž jen pouhou otázkou času. Jeho ponurá atmosféra dekadence a zvrácenosti si totiž o dialog s (pochopitelně experimentálněji pojatou) hudbou doslova koleduje.

Je proto možná s podivem, že po předloze sáhla až plzeňská, širšímu publiku prakticky neznámá čtveřice, kterou navíc vedle jednoho muzikantského veterána tvoří převážně mladí členové. Ti se evidentně nepoddali hororovému vyznění textu a podařilo se jim zachovat si odstup, což je zajisté výborný výchozí bod k tomu, přistoupit k materiálu otevřeně. Bohužel se jim ale zároveň nepodařilo dostat do hudební složky alespoň prvky černého humoru, který je rozhodně jedním ze stavebních kamenů příběhu.

Zpracování tématu ze všeho nejvíc připomíná komponovaná pásma progresivně / art rockových kapel let minulých. Daleko větší důraz než na případné hudební novátorství či nečekané nápady je tu na instrumentální provedení. Tomu vévodí výrazné housle, které spolu s energickou rytmikou a propracovanou kytarou dávají zapomenout na temné a pomalé minimalistické mantry mnohých undergroundových kolegů. Občasného pocitu akademičnosti a ryze konzervativní podstaty výsledek ale nezbaví.

Celkově jde tak spíš o dílo pro pokročilejší posluchače, toužící po náročnější tvorbě, plné delších instrumentálních pasáží a komplikovaných hudebních postupů. Spíše než směrem k současným zvukovým experimentům pošilhává po moderní vážné hudbě a uměleckém vyjádření. Vzhledem k tomu, že ale na snadné vyjádření a posluchačskou vstřícnost předem rezignovalo samým tématem, a předem tak zjevně počítá s menšinovým příjemcem, svoje fanoušky si určitě najde.