Domácí hudební tipy
Dobré úmysly s různými výsledky

Když dva mají stejný cíl, tedy dělat hudbu nikoli pro peníze, nemusí to stejně i dopadnout. A nezáleží ani tak na kvalitě provedení, jako spíš na tom, jak vysoké nároky na sebe, ale především na vlastní tvorbu každý má. Docela hezky je to patrné při ohlédnutí za dvěma letními alby. Shodou okolností jsou jejich tvůrci narozeni ve stejném roce.

Dorota Barová: feat. (Indies Scope) 
http://www.myspace.com/dorotabarova

Vydat zároveň první sólové album a "bestofku", se jen tak každému nepodaří. Záběr i aktivity Dorky Barové, která je stejně výtečnou zpěvačkou jako vynikající violoncellistkou, a osvědčenou skladatelkou i interpretkou, jsou však natolik široké, že to je vlastně docela logické. Souběžně totiž stabilně působí v tolika projektech a skupinách, že na jejich spočtení nestačí prsty jedné ruky, několik dalších působišť má už za sebou, a jako host se také objevuje všudemožně, od popu, přes alternativu až po jazz.

Právě to, jak pestrou paletu hudby Barová dokáže obsáhnout, album nejlépe dokumentuje. Mnozí hudebníci totiž sice rádi hovoří o tom, že neuznávají stylové škatulky, ale jejich tvorba svědčí o pravém opaku - zde je naopak víc než dobře patrné, jak tvoří někdo, kdo žánrové hranice opravdu nepotřebuje. Na druhou stranu je i patrné, bez čeho se interpretka, které kompilace svým způsobem skládá hold, nikdy neobejde.

Jako červená nit se deskou vinou spojovací prvky: bez ohledu na projekty vše spojuje potřeba určité křehkosti, něhy a seriózního uměleckého vyjádření. Což zároveň odkrývá i jedinou slabinu: jen těžko zde hledat humor, jakoukoli formu nadsázky, ironie či sarkasmu. Ať historické či současné, vydané i nevydané, autorské či jen interpretační, písničky působí jakoby přírodně, bez výjimky poeticky, bez městské uspěchanosti a agresivity.  Jsou vyrovnané a o ústřední osobě vypovídají možná víc, než si je i ochotna připustit.

Přestože jde o album čistě retrospektivní, nenabízí jen ohlédnutí, ale skrývá v sobě i ukázku potenciálu a řadu skladeb, které svou podstatu a sílu odkrývají právě až v konfrontaci s ostatními. Což je přesně to, čím se tahle deska liší od nejrůznějších sbírek hitů a především svého tvůrce oslavujících skladeb. Potvrzuje jistotu, že hudba i v dnešní uhoněné době, ve které u mnohých často vítězí materiální hodnoty, nemusí vznikat jen pro zábavu, zisk a s myšlenkou "jak to udělat, aby se to líbilo". "Zaplaťpánbu," chce se dodat navzdory ateismu.

Kolib: My Own Man (Skywards Music) 
http://bandzone.cz/kolib

Kolib, vlastním jménem Libor Koutník, je moravský muzikant, který má za sebou skladatelskou zkušenost scénické hudby, ale i komorních skladeb pro piano, smyčcové kvarteto či orchestr. K populární hudbě se tak dostal nezvyklou cestou přes jazz a klasiku. Před dvěma lety své chutě zhmotnil na albu Aside, rozprostřeném mezi popem, spotřebním rockem a představou o současné elektronické hudbě u někoho, kdo ji předtím zjevně nedělal.

Výsledkem bylo dokonale průměrné album. Takové, které rozhodně není špatné a není mu možno vytknout  tisíc chyb, ale zároveň i takové, které spolehlivě zůstane schované a nemá sílu vyčnít mezi ostatními tak, aby si ho někdo vůbec všiml. A to se bohužel nezměnilo ani na novince. Ta má být údajně poctou osmdesátým létům, což se minimálně v použitých zvucích i klávesových rejstřících dobře daří;  má díky renomovanému zvukaři Ecsonu Waldesovi slušný zvuk a rozhodně není technicky něčím, za co by se tvůrci museli stydět.

Jenže zároveň ty písničky, které občas navozují docela příjemné nálady, působí rozpačitě jako od stárnoucí rock & popové hvězdy, která už zcela ztratila kontakt s tím, co se dnes v hudbě děje. A která už vlastně ani neví, jestli chce dělat něco alespoň trochu originálního, a nebo raději takového, co se bude podobně stárnoucím posluchačům líbit. V technicky dotaženém provedení tak není ani stopa něčeho originálního a výsledkem je kvalitně provedená a dokonale vybroušená... kulisa.

A nezmění na tom bohužel vůbec nic ani to, že účast coby doprovodný muzikant přijal vynikající americký baskytarista a někdejší spoluhráč Lou Reeda, u nás usazený Fernando Saunders. Navzdory jeho hře totiž deska působí jako jeden velký kompromis. Vůbec není nic špatného na tom, když někdo nemá potřebu dělat hudbu mimo mainstream a skládá raději poslechově vstřícné písničky, které neurazí nikoho od čtyřiceti do šedesáti. Ale pokud výsledek zní jako při nahrávání vyřazené písničky Support Lesbiens vylouhované v pátém odvaru Petera Gabriela, ani kvalitní muzikanti, ani zdařilá produkce moc důvodů k optimismu nedávají.