Domácí hudební tipy
Lyrika z obýváku i suverénní souhra s příbojem

Tvůrčí originalita a poctivý přístup k provedení se nemůže u hudby neprojevit. V dnešní době ale jsou spíš jen fundamentem, který ještě nutně neznamená ušlapanou cestu k popularitě a davům příznivců. V cestě za ní totiž hraje nezanedbatelnou roli náhoda a často úplně jiné aspekty než jen hudba sama. Hledat v tomto směru jakousi pofidérní spravedlnost ovšem zavání naivitou.

Biorchestr: Nos na stůl (Proprachon)
http://bandzone.cz/papucka

Aleš Pilgr je nejen multiinstrumentalista a dlouholetý člen skupiny Květy, ale také už několik let bubeník kvarteta Ty syčáci, kde rytmicky jistí trio v čele s frontmanem Petrem Vášou. Asi nejméně nápadnou a známou aktivitou jeho hudebních výbojů je účast v duu Biorchestr, kde působí spolu se svou ženou, klávesistkou a zpěvačkou Janou Koukalovou-Pilgrovou. Album Nos na stůl, které vzniklo a v základu bylo nahráno už v roce 2006, ukazuje jeho nejkomornější a nejméně průbojnou tvář.

Nahrávka je v natolik originálním balení, že to až mate. Zvenčí vyhlíží jako dvojité vinylové EP v graficky zdařilém rozkládacím obalu, ale pak se ukáže, že vinylový singl je jen jeden, zatímco ve výřezu toho druhého se skrývá maskované CD. Připočteme-li, že jde o první nahrávku, která však nyní přepracovaná vyšla jako druhá deska, zmatek je to docela slušný. Desítka  skladeb se rozprostírá od folkové křehkosti až po "květovsky" neurčitou alternativní směs, postavenou sice na akustických zvucích, ale s podstatnou účastí netradičních nástrojů a elektroniky. Ostatně jako hosté se tu objevují nejen kolegové z Květů, ale i Marek Laudát z Budoáru staré dámy nebo Dano Salontay ze slovenských Longital.

Podobně neurčité jsou i texty, které připomenou nejvíce pražské Hm…; jsou výrazně poetické, ale občas z nich vykoukne nečekaně poťouchlá ironie. O zhudebněném Jiřím Wolkerovi ani nemluvě. Svébytný humor i působivá lyrika a důkladně dotažená aranžmá písniček, které ve svém základu nejsou nijak komplikované, ale právě originálním nástrojovým obsazením působí pestře, nápaditě i netuctově, jsou tím největším kladem nahrávky.

Jestliže je album ale možná příliš "uťápnuté" a intimní ve své až zbytečné skromnosti, pak duo dokazuje, jak se lze snadno vypořádat se skrytými rezervami, na vinylovém sedmipalci. Vše pozitivní z dlouhohrající nahrávky je tu také a nádavkem mnohem energičtější podání, ještě důmyslnější samply a využití dialogu hlasů. Pletivo podivuhodných zvuků a svobodně tepající elektronický základ vše posouvá až někam k freak-folku či řekněme folku hranému rozjetými alternativními rockery. Titulní skladba je skutečnou ozdobou a asi tím nejlepším na celém nosiči vůbec, na coververzi notoricky známé písně z repertoáru Greenhorns se pak ukazuje nevysychající pramen invence. Všichni, kteří rádi zmiňované Hm…, Květy nebo třeba Jablkoň a dosud neměli tu čest, by neměli váhat ani minutu.

Ocean Versus Daughter: Slightly Parted (House in Motion / Indies Scope)http://www.myspace.com/oceanversusdaughter

Cello, housle, dvoje klávesy a bicí – to je kosmopolitní, u nás usazené seskupení s podivným názvem. (Mám-li soudit jen podle jmen, bude nejspíš místní rodačka pouze houslistka). Debutové album přináší temnější, někde jen zadumanou, jinde vyloženě melancholickou hudbu, která se neutápí v exhibicích, ale často se jako sněhová koule nabaluje a sílí po vzoru příbojové vlny. Je v tom hraní si s postrockovými mantrami na jedné straně a vzpomínka na Psí vojáky v jejich nejlepších letech na druhé. Vtip je v tom, že převážně za oceánem někdy v téže době narozená mládež, je nejspíš těžko bude znát.

Ona zmíněná kosmopolitnost je dokonalá a skvěle ladí s obsahem. Ostatně nahrát desku v Praze a závěrečný mix a další práce udělat ve Státech, už dnes může každý. Ta nezatíženost malým písečkem je z té hudby ale znát. Kapela nespoléhá na pouhou atmosféru, ale staví náladové kompozice, kterým vévodí podmanivý hlas. Místy vše ostatně nemá daleko k písničkářkám u klavíru. A když už má posluchač pocit, že pojetí komorních a niterně citlivých skladeb přišel na kloub, vybafne na něj energická Don’t Try, která naživo bude nejspíš znít ještě odvazověji.

Ale i jinde energie jako spoutaná bublá pod povrchem. A když má možnost vyrazit na povrch, ochotně to udělá. Skladby jsou díky tomu i přes převažující melancholii vlastně celkem chytlavé a přístupné. Co trochu zarazí, je poměrně výrazná a mnohdy určující kytara, uvedená ovšem jako hostující. Například její alternativně countryová tremola ve skladbě Lorelei, je totiž neodolatelná. Tam, kde chybí, se navíc vnucují asociace s jinými – v houpavé Olga například se sólovým Johnem Calem.

To album by bylo příjemné a svým mixem romantiky, lyriky a nepředstíraní přesvědčivé, i kdyby šlo o pátou nahrávku po deseti letech. Na debut je ale ona suverénnost až šokující. Zpěvačka Flanna Sheridan má hlas doslova sametový, a v sobě sílu Patti Smith i křehkost PJ Harvey. Tohle není žádná začátečnická parta, která teprve hledá, kudy dál, což většina spolků okolo debutu teprve bývá. Tady už je naprosto jasno a zbývá jen maličkost: aby si toho všimlo co nejvíc jedinců. Protože tak magické kousky, jako je třeba Mint, napovídají, že by z téhle party mohl – pokud jí to tedy vydrží – být jednou docela pěkný kultík.