Domácí hudební tipy
Mezi tělocvičnou a během Strážců plamene
06.11.2011 14:00 Zápisník
Do tipů na domácí hudební alba z poslední doby se tentokrát – zcela neplánovaně a nezáměrně - vetřely dva spojující prvky. A sice "garáž" a "mateřská pauza". Ale o tom, že holky to údajně mají těžší, se už zpívalo u táborových ohňů. Což ovšem okamžitě nabízí další asociace...
Kill The Dandies: Those Who Hold The Flame (Drug Me / Pale Music) http://bandzone.cz/killthedandies
Druhé album party, která je přímo esencí z toho psychedelického, rockově špinavého a syrového, co v sobě mívali Moimir Papalescu & The Nihilists, kde působili hned 3/5 současných KtD, jde ještě dál než jeho albový předchůdce. V praxi je pak potvrzením faktu, že v naprosté tichosti na tuzemské nezávislé scéně vyrostlo jméno, které dokáže to známé z hudební historie nápaditě propojit se současností a jež se nemusí bát konfrontace ani za hranicemi regionu.
Už avizující singl Saturn (na desce si ho ale kapela nechává až na finále) výtečně uvedl do děje i nezasvěcené. Zvuk šedesátých let, rytmus bicích evokující rozjetý vlak, rockabilly kytary, analogový odér kláves a kontrasty Hankova chvíli dramatického, a hned zas elvisovsky rozevlátého vokálu a ledově odosobněného projevu La Petite Sonji, který se v průběhu nahrávky pohybuje od sametového pohlazení přes sympatickou přidrzlost až po hysterické vyštěkávání. Garážová syrovost zůstává všudypřítomná, stejně jako určitá stylizace a póza – v tomto případě ovšem frajersky sympatická.
Mnohem víc než na debutu se tentokrát prosazuje i temně zkreslená baskytara, dávající najevo, že od počátku přítomná láska k "berlínským Australanům" se nevytratila. Kupříkladu v It’s So Sad má sílu přímo smrtící. Přitápí pod kotel a přidává na gradaci albu, které se nakonec prožene okolo s až pekelnou zběsilostí; věta "Nikoho nešetříme a zajatce nebereme" jako by byla jeho leitmotivem. Na tesknou romantiku zbyde čas až se závěrečnou skladbou.
Osm vlastních záseků doplňuje skvěle přepracovaná King Of Kalifornia od Rowlanda S. Howarda. Perfektně funguje i pořadí – na rozdíl od debutu tu tentokrát nejsou vyloženě hluchá místa a přesvědčivost, atmosféra i napětí se nevytrácí, ani když tempo dočasně zvolní. Není náhodou, že ač vše stojí a padá se stavebními kameny, které jsou ze staré školy, celkový výsledek ani na okamžik nezní zastarale a unaveně: tohle retro má v sobě energie na rozdávání a je zatraceně sexy. Dá se říci, že na dobu mateřskými povinnostmi způsobené pauzy, kterou kapela právě nastoupila, dostali příznivci na zabavení více než uspokojivou hračku.
Gaffa: Na značky (Silver Rocket sekta)
http://bandzone.cz/gaffa
Petra, Marie a Silvie – to je post-punkové trio z Tábora, momentálně ve stavu hibernace. Ještě než k ní došlo, k zatím jedinému vydanému EP (splitu s rakouskými First Fatal Kiss) přibylo i první regulérní album. Jak dnes není na nezávislé scéně výjimkou, vyšlo jako download za dobrovolnou cenu.A i kdyby náhodou k probuzení téhle Šípkové Růženky už – třeba kvůli rodící se nové generaci – nedošlo, bude tahle nahrávka důstojným pomníčkem.
Hlídačky gender vyváženosti se asi budou zlobit, ale holčičí kapely prostě hrají jinak než ty pánské. Bylo by trapné tvrdit, že hůř, protože to není pravda – jen prostě jinak. Gaffa, které v sestavě navíc chybí baskytara, není výjimkou. Nahrávka táborského tria skvěle zachycuje to, v čem je (bylo) nejlepší na koncertních pódiích: syrovost a celé spektrum dívčího zpěvu - od vemlouvavého pološeptání přes podmanivé vokály (Petra bývala členkou a capella party Kačkala) až po hysterii, jakou umějí jen dámy. Včetně až překvapivě silných vícehlasů.
Písně ženou vpřed minimalisticky úderné a "joydivisionovsky" ledové bicí, a prostor mezi nimi a proměnlivými hlasy vyplňuje až neuroticky řezavá kytara a jen občas vše zpestří klávesy. Připomínají kolečka stroje, přesně zapadající do sebe, sama o sobě marná, ale dohromady fungující. Nejsou rozhodně vhodné pro milovníky instrumentálních exhibicí ani ty, co rádi přítulné, nekonfliktní a předem odhadnutelné popěvky. V tomhle světě jen občas zazní optimistický tón a vykoukne hřejivý sluneční paprsek, ale daleko častěji to dře, občas skřípe, a skoro pořád ve vzduchu visí ono tajuplné napětí, které avizuje známé ticho před bouří.
Jestli někdo ještě neměl tu čest slyšet, jak zní pořádná syrová garážová kapela, má u téhle desky ideální možnost. A to přesto, že v téhle garáži nechybějí židle s polštářky a na šňůře se suší sexy prádlo. Angličtina se střídá s češtinou, hostující cello je přesně tam, kde má být, a vlastní vykřičené pravdy doplňují podařené covery od PJ Harvey, Peaches a The Evens. A to málo, co chybí na nahrávce – tedy vizuální vjem – je k nalezení na vydařeném videobonusu. Těžko nebýt osobní – tahle deska mi prostě udělala radost.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.