Existuje mnoho ambiciózních hudebníků poháněných sny o slávě či vizí o tom, že se stanou světovými. Tvorba sama je jen prostředkem k získání toho všeho. Pak jsou ti, kteří se spokojují s dosaženou pozicí pohodlného výdělku. Produkovat hudbu z radosti, chuti předávat myšlenky či jen pouhé potřeby tvořit se dnes už stalo přežitkem, čímsi, co je určeno jen začátečníkům a idealistům, kteří ještě nejspíš nepochopili podstatu. Přesto existují i tací, které onen staromódní přístup neopustil. Tvoří na okraji a jejich nahrávky potvrzují výše vyřčené.
Původní Bureš: Železný Jan (Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/puvodnibures
"Psychedelický punk folk" Původního Bureše je součástí tuzemské nejen klubové scény už půl třetího desetiletí a na svém letošním, sedmém řadovém albu ladí posmutnělé tóny. A taky bilancuje poslední tři roky od předchozí nahrávky Poslední zhasne. Za ty totiž nejenže postihla sestavu mateřská pauza houslistky Markéty, ale i (už několikátá) výměna bubeníka. Na nahrávce se tak vystřídali hned tři, což spolu s hostujícím akordeonem a příležitostným zvukem banja přispívá k pestrosti - a to aniž by se vytratil charakteristický autorský rukopis frontmana Fumase i typický "hippie" zvuk kapely.
Ten zní opět zcela autenticky, a při všech instrumentálních i pěveckých nedokonalostech v sobě skrývá to, co je na kapele nejcennější: tedy "normálnost", zdánlivou obyčejnost, ve skutečnosti ale dnes už nepříliš častou upřímnost, otevřené přiznávání slabostí, a absenci častého předstírání světovosti. Bilanční tón podporují časté melancholie a bluesové podtóny, výrazným nástrojem v instrumentáři je rozhodně foukací harmonika.
Fumas jako autor potvrzuje i tentokrát příslušnost k těm, kteří celý život píšou jednu písničku, ale dokáží ji podat tisícím a jedním způsobem, uvěřitelně, ve vší neuhlazenosti jednou komorně a jindy neurvale. Přičemž poklidnější, folková poloha tentokrát převažuje nad zpětným vazbením a agresivní rytmikou. Posmutnělá Zimní historka, Ptačí dívka, která by se klidně mohla stát popěvkem všech introvertů nebo silná výpověď Blues nezaměstnanýho chlapa zkrátka fungují.
Prakticky jediným problémem zůstává určitá absence nezainteresovaného pohledu zvenčí, který by pomohl vyeliminovat slabší momenty v podobě písní, které svou schematičností mohou dobře fungovat na koncertech, ale na nahrávce působí jako vata, odrhovačková výplň - na aktuálním albu to platí o Na konci duhy, stejně jako o některých kytarových sólech.
Jakkoli Bureš všechny ty, kteří ho někdy slyšeli, sotva překvapí hudebně, tak i tentokrát nabízí řadu vtipných slovních obratů ("budu tvůj řídící orgán a ty budeš můj Karel Sabina…") i vynikajících postřehů všednodennosti ("Budim se pozdě, spát chodím brzy, po ránu klidně teplá snídaně, žena chce prachy, děti jsou drzý, žaludek se houpe jako parníček ve vaně…"). Signifikantní písní celé nahrávky je ale bezesporu To místo, čtyři a půl minuty, ve kterých je vše, o čem je i celá historie kapely. Zatím poslední album tak není zásadní událostí, ale dalším milníkem na dlouhé cestě, zprávou o absolvované etapě. A také v podtónu důkazem o tom, že ještě písničky mohou vznikat jen z autorské potřeby, bez kalkulu i úvah o jejich dopadu.
Jakub Noha Band: Poztrácené nitě (Pavian records)
http://bandzone.cz/jakubnohaband
Přerod původně folkového písničkáře Jakuba Nohy v rockera se odehrál v devadesátých letech zvolna, stejně jako stabilizace sestavy jeho bandu s původně třemi alternujícími baskytaristy a dvěma bubeníky. Přesto až zaskočí, že jeho letošní, teprve šesté album vychází až devět let po svém předchůdci, a ještě u slovenského vydavatelství. Pochybnosti ale zahání sama nahrávka: Noha band se na ní prezentuje jako vyzrálé těleso, s výrazným bluesovým feelingem a folkově zamyšlenými, poetickými, a mnohdy až "upovídaně" rozmáchlými texty.
Jejich svět není nijak extrémně radostný a veselý, kladou důraz na přírodní tématiku s lesem, ptáky a otevřenou krajinou, zatímco vliv civilizace se v nich odehrává jen prostřednictvím toho, co umožňuje dočasně ji opustit - letiště, vlaku či bezpečného prostředí hospody. Potřeba útěku do svého vlastního světa se pak vine jako ona nit z názvu prakticky od začátku do konce alba.
Navzdory poklidnosti, s jakou skladby za sebou plynou, je víc než pozoruhodné věnovat pozornost detailům, které nevyčnívají, ale nenápadně skládají celek. Například sólové kytaře Petra Bubláka, který je v tuzemské konkurenci utajenou instrumentální hvězdou, prozrazující až ohromující cit pro to, co skladbu ještě posouvá dál, a který díky navzdory nadprůměrným instrumentálním schopnostem nikdy nesklouzne do laciné exhibice.
Deska je příjemně vyvážená, autorský materiál zpestřuje výtečná cover verze skladby Plyšová myš od spřáteleného Původního Bureše, roztomilá bluesová úprava lidovky Včera jsem byl u muziky a především konečně první studiová verze tradicionálu Valčík s Matyldou, který je léta ozdobou koncertů skupiny. Všechny shodně potvrzují potenciál kapely, schopnost hravosti a především muzikantské cítění. K pocitu, že u dotyčných hudebníků nejde jen o chladnou profesionalitu, ale souhru vycházející z přátelských vztahů i mimo podium, není po poslechu daleko. Ve finále alba, úžasně vygradované Na cestě, z toho až příjemně mrazí.
Aktuální nahrávka Jakub Noha bandu je nejen svědectvím o formě, v jaké se skupina už několik let nachází a reflexí toho, kam se vývojem dostala, ale především dokladem toho, že písničkářská tradice je u nás stále silná i mimo scénu sólově vystupujících akustických solitérů. A že se o ni ani v konkurenci moderních trendů a zahraničních trendů netřeba bát.
