Hudební tipy
Nenápadnost pokaždé jinak
19.02.2012 17:30 Zápisník
Otázka toho, že některé hudební spolky se na výsluní přímo tlačí, někdy se až kontraproduktivně snaží "být vidět", zatímco jiným sebeprezentace jde přímo proto srsti a nechávají za sebe promlouvat hudbu, aniž sdělí cokoliv víc, a hlavně kde je ještě hranice skromnosti a kde už jen neschopnost, je dobré debatní téma na dlouhé hodiny. Nicméně nenápadnost pojatá jako program v populární hudbě prostě neexistuje. Přesto k ní dochází a dnešní dva tipy jsou toho praktickou ukázkou.
Luno: Litato (Banality Rec.)
http://bandzone.cz/luno
Všimli jste si u kapely Luno toho, že ačkoliv už se její existence dá počítat na desítky měsíců, stále je všude definována jako "ta nová kapela Emy Brabcové", případně je vypočítáváno, kde všude hráli ostatní členové dříve? Jako by jinak nebylo o čem mluvit. Přitom Litato je už třetím nosičem a nahrávkou kapely, která má jasný "ksicht" i postoj, a ačkoliv si tak trochu žije ve svém vlastním světě, jen těžko jí lze upřít, že by nevěděla, co chce.
Litato je prý zkratkou sloganu stejnojmenné skladby, tedy "Love Is The Answer to All", což je věta až kýčovitá, skrývající v sobě koncentrovaný patos i naivitu. Ale která zároveň svým způsobem charakterizuje i protest proti cynismu a tolik častému vítězství pragmatismu, a také touhu po tom, co pro většinu znamenají sny - fantazii, krásno či oproštění od všednodenních starostí.
Je příznačné, že to, co na ní bude pro jedny odpudivé, budou druzí chápat jako výhodu. Zasněnost, křehkost a introvertnost není nic, co bychom ve spojení s protagonisty neznali, bohužel tu nechybí ani odosobněnost a ledovost, kterou se kapela snad nejvíc na domácí scéně přibližuje letitým modlám Joy Division. S Radiohead má zase společnou nechuť k písničkám a zvýšený důraz na aranže a zvukové hrátky, které jsou zjevně pro autory (každou skladbu prý napsal jeden člen kapely) podstatnější než melodie.
O tom, že forma je zde důležitější než obsah, jasně vypovídá i to, že čtyři obsažené skladby kapela nabízí ve dvou verzích - když dozní poslední z nich, kapela je sjede ještě jednou, ale v akustické verzi. Ta ve své křehkosti přináší překvapivě větší tajuplnost, lepší práci s dynamikou a lépe vygradovanou atmosféru. Je zajímavé ji porovnat třeba s druhou deskou Republic Of Two, která vedle nich vyznívá asi jako Aneta Langerová vedle Hany Hegerové.
Luno na novém EP malují rozostřené impresionistické hudební obrázky. Mnohdy se dostávají až někam do rovin imaginárního soundtracku; filmové hudby, u které není důležité, kdo a jak ji hraje, ale jak ilustruje příběh, který doprovází. Ten film by asi vůbec nebyl akční, dost těžko by obsahoval gejzíry humorných gagů, ale zato by se se svou melancholií a do posledního obrazu důmyslně vystavěnou atmosférou, zcela určitě stal nadčasovou záležitostí klubových návštěvníků.
Korben Dallas: Pekné cesty (Hevhetia)
http://www.myspace.com/korbenband
Slovenské trio mate a mystifikuje, kde jen může. Začíná to už názvem, kde by se dalo čekat, že postavu z romantické sci-fi komedie Pátý element pro něj využije spíš nějaké elektro-progresivní sdružení (zatímco zde se za ním skrývá poměrně konzervativní hudbu hrající seskupení), a pokračuje třeba úvodem jejich debutového alba, kde se intro náladově zlomí v cosi tak odlišného, že to až zvedne obočí.
Korben Dallas, kteří navazují na v Česku prakticky neznámé Appendix, jsou zároveň miláčky slovenské hudební kritiky, která čerstvě jejich na sklonku minulého roku vydaný debut nominovala na Radio Head Award v kategorii Album roku. Není divu - koncertní (!) nahrávka prozrazuje vynikající instrumentální zázemí, schopnost příjemně si pohrávat s náladami i to, že nadhled je tu víc než bezhlavá urputnost.
Devítiskladbový debut přináší hutnou porci tradičního rocku, pohybujícího se na linii ohraničené na jedné straně procítěným, zamyšleným a pózy prostým blues, a na druhé pak rozjetým funkem se zběsile slapující basou. Ačkoliv jde o hudbu spjatou s hudební historií, ani na okamžik se nedostaví upachtěnost, pocit archaismu, natož nuda - v pouhém triu jde nejen o dokonalou souhru, ale i nadprůměrnou porci energie, předávanou intenzivně, bez potřeby exhibovat, s nadšením, uvolněně a zjevně radostně.
Nejzajímavější je na nahrávce onen neurčitý pocit neodhadnutelnosti, dojem toho, že tahle kapela může v následující chvíli překvapit prakticky čímkoliv. Zapadá do toho i host z rozverné kapely Chiki Liki Tu-A nebo fakt, že na Slovensku kapelu proslavily především nápadité předělávky od Tori Amos po Hendrixe, z nichž ovšem žádná nebyla na album zařazena. Debutová deska představuje kapelu jako těleso, které se pohybuje rádo na hraně, baví ho překvapovat a dokáže najít poměr mezi sdělením a zábavou. Takových není nikdy dost.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.