Domácí hudební tipy
Nerozhodný Jan a tajemné tóny klavíru
04.11.2012 17:00 Zápisník
Hledání cest i způsobů vyjádření provází všechny hudebníky od nepaměti. Ne vždy jde o činnost snadnou a ne vždy nutně korunovanou úspěchem. Dokud však nedojde k naprosté rezignaci, obvykle podmíněné komerčním očekáváním, vždy zůstává šance i naděje. A jak se občas ukazuje, nalézt svou cestu nemusí být tak těžké.
Jan Budař + Eliščin band: Lehce probuzený (Lucky You / Indies MG)
http://bandzone.cz/janbudaraeliscinband
Jan Budař je z těch, kteří nevydrží u jedné činnosti, ale nejznámější je stále hlavně jako herec. Jako muzikant už zdaleka tak úspěšný není, dá se skoro říct, že nebýt popularity získané prostřednictvím jeho filmových a moderátorských aktivit, o jeho písničkové tvorbě by věděl málokdo. A to přesto, že vydal už čtyři alba (tři písničková a jeden soundtrack) a obklopil se muzikantskými profesionály. Na tom nejnovějším, celkem třetím řadovém, tak vsadil na jistotu a neopomněl zařadit i písničky z populárních filmů Nuda v Brně, Protektor a Lidice.
Album bylo avizováno půl roku dopředu a provázela ho na dnešní dobu okázalá kampaň. Podobně okázalá jsou i aranžmá písniček: ačkoli jde někde až o v základu skvělé intimní výpovědi a šansonově křehká vyznání, doprovodná kapela jako by mocí mermo chtěla suplovat velký orchestr. Známé pořekadlo o tom, že méně je někdy více, pak opakovaně vyskakuje jako varovný vykřičník. Často jde navíc o zcela kontraproduktivní úpravy, protože na popovou scénu jsou ty písničky zkrátka příliš inteligentní.
Zřejmě za tím budou nezkrocené ambice: koncertně své písničky Budař často prezentuje i v komorních sestavách typu duo či trio.Vyznění nahrávky je navíc značně konzervativní - třeba samply z televize či rádia už jsou dnes tak otřepané, že to až není hezké - lze si jen představovat, jak by v zásadě podařené písničky dopadly, kdyby byly produkčně ošetřeny například tak, jak se to stalo u posledních alb Jana Buriana či Lenky Dusilové.
Tam kde došlo k "ukontrolování se", je Budař nejen jako autor, ale i jako interpret nejpřesvědčivější a dokazuje vyzrálost. Patrné je to ve vynikající náladovce Pokojoví dravci nebo závěrečné Šťastná, které zní skromně, citlivě, ale zároveň ještě mají daleko k nebezpečnému patosu. Na opačném pólu pak stojí pokusy o humor míchané se snahou o tepání do společenských témat jako je Miss vesmír, u kterých není těžké propadat studu za interpreta.
Jan Budař se na svém aktuálním albu posunul zas o kousek dál. Pořád si ale ještě neujasnil to nejdůležitější: zda chce být uvěřitelným vypravěčem či populární popovou hvězdou, která všechnu ironii raději spolkne pro úspěch svého snažení. Na těch dvou koních totiž najednou sedět nelze.
Piano: Piano (Massimo Records)
http://soundcloud.com/mikol-r-i-ka
Stejně jako si Jiří Burian odpočívá od domovské kapely Republic of Two prostřednictvím nájemného skládání pro arogantního tlusťocha Kapitána Dema, druhá polovina základního dua téže formace, Mikoláš Růžička, přichází nyní s autorským sólovým projektem. S názvem, se kterým si většina internetových vyhledávačů jen sotva poradí.
První, co posluchače může u poslechu debutového alba napadnout, je otázka, proč vlastně sólo projekt, když výsledek je od komornějších poloh Republic of Two téměř k nerozeznání a hrají tu do značné míry ti samí hudebníci. Ta se ovšem s postupným ponořením do tohoto jezírka zodpoví sama: Piano je jako celek mnohem introvertnější, méně poslechově vstřícné i melodicky podbízivé. Za to nabízí řadu tajuplných nálad, vtahuje do světa temnějších poloh, kde je romantiky jen nezbytné minimum, ale za to spousta ambientních i downtempových pavučin, které posluchače omotají a jen tak nepustí.
Křehké skladby Mikoláše Růžičky nutí zpomalit a zaposlouchat se. Často mají až znepokojující podtón (Fever) či zamlžený opar nekonkrétna, ale i uklidňující, až terapeuticky relaxační dopad. Nestaví na laciných kontrastech, ale nabízejí podprahovou gradaci, a ve chvílích, jako je třeba působivé finále skladby Waste of Time, jasný důkaz, že tu nejde o skladatelské tápání, ale promyšlený záměr. Když povolí uzdu, jako ve smyčcové pasáži Cold Outside, je snadné jejich neodolatelnosti propadnout.
Piano je ideální album pro všechny ty, pro které posun Republic of Two na druhém albu znamenal až příliš sladkou porci, a kterým je bližší indie-folková zasněnost i introvertnost, jakou na české scéně nabízejí kupříkladu Luno se zpěvačkou Emou Dittrichovou. Nepřináší nic nového, progresivního či překvapivého, ale svou skladatelskou důsledností, zvukovou přesvědčivostí, nenásledováním snadné cesty i vírou v sebe sama, je víc než sympatické.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.