Domácí hudební tipy
Nevážně vážná spojení a síla jazzových proudů
09.09.2012 18:30 Zápisník
V populární hudbě se často diskutuje o možnosti tuzemských interpretů uspět v zahraničí. Zatím se to v omezené míře podařilo zástupcům alternativní scény či world music, a ví se i o nemainstreamových metalistech. Ale existuje žánr, kde nic podobného dávno nikdo neřeší, hudebníci s těmi zahraničními kooperují běžně, a s úspěchem koncertují či vydávají nahrávky i za oceánem: jazz a veškeré jeho fúze. Ale co je nejpříjemnější je fakt, že i ti interpreti, kteří nemají potřebu pronikat do zahraničí, za svými světoběžnými kolegy, kvalitativně nezůstávají pozadu.
Ed Partyka, nuBox & Concept Art Orchestra:
Bigbandtronics - Prague Edition
Six Movements of Sonification (Radioservis)
http://www.myspace.com/nubox
http://www.conceptartorchestra.com/
Když mi někdy v polovině prázdnin tohle CD přistálo na stole, příliš důvěry ve mně nevyvolalo. Pokud totiž propagační materiály používají nabubřelé slovní obraty jako "jedinečné spojení", má to obvykle efekt zcela opačný. A přirovnání k projektům typu Nová syntéza (ve kterém se kdysi sešli Blue Effect a JOČR), tomu rozhodně nepřidalo. Ale podléhat předsudkům je snad ještě zoufalejší, než muzikanti, kteří se tváří, že je cizí názor na jejich hudbu nezajímá. A ukázalo se, že tentokrát vše do sebe opravdu zapadlo.
Ed Partyka je americký dirigent, který ovšem už delší dobu žije a tvoří v Evropě (působil i ve Vienna Art Orchestra), a když byl přizván na Hudební akademii v polských Katovicích, vytvořil zde z českých, polských a slovenských studentů těleso Concept Art Orchestra, aby s nimi nastudoval skladby Charlese Minguse, které loni vyšly i na albu. Už jen v česko-slovenské sestavě a ve spojení s polovinou německých elektronických nuBox vznikla na podruhé zajímavá nahrávka, která není ani jazzově tradicionalistická, ani nujazzová, ani jen samoúčelně experimentální, ale bere si ze všeho trochu.
Navzdory tomu, že se v projektu sešla celá řada vynikajících muzikantů, kteří se i sólově či svým působením jinde stávají pojmy (Ondřej Štveráček, Oskar Tőrők, Štěpán Janoušek), a to včetně tak odlišných pólů jako je Filip Jelínek (jinak J.A.R. či Illustratosphere) nebo Jan Jirucha (mj. i MCH Band), nejde o bezduchou instrumentální exhibici. Partyka do projektu šel s představou pevně vytvořených skladeb, ve kterých se bude i jazzově improvizovat a elektronika se bude prolínat se zvukem bigbandu - a to se mu dokonale podařilo. Připojí-li se informace, že o master se postaral renomovaný Ecson Waldes, mozaika je úplná.
Není důležité, že pro moje uši se mohla elektronika prosazovat razantněji, a že potřeba tvořit umělecké dílo tu jednoznačně vítězí nad uvolněností, podstatný je fakt, že ani na chvíli vše nesklouzne do šedivé kavárenské kulisy, že ani v průběhu alba neuvadá dramatické napětí, a energický atak je snad všudypřítomný. Pro momentální rozpoložení a chuť na posluchačské vybočení ze zajetých kolejí vcelku doporučeníhodný materiál.
Limbo: Koncert (Polí pět)
http://www.limbo-music.cz/media/
Vždycky je v hudbě zajímavý přesah, fakt, jestli se jsou tvůrci nahrávky schopni oprostit od svého teplého hnízdečka a dohlédnout za nejbližší humna. Protože pokud ohrnují nos nad něčím jiným, obvykle se pak ukáže, že jim i těžko důvěřovat zda mají co předat. Limbo si prošlo vývoj od akustického jazzového tělesa, přes elektrifikované a elektronikou poznamenané minulé album, aby se opět vrátilo k akustickému pojetí. A přestože primárně nepatří k experimentujícím tělesům, a věnuje se spíš tradičnímu pojetí, skladby v jeho podání nezní ani trochu zatuchle.
Obloukem se tak dostávám k původní teorii - jeví se to jako logické, když členy jsou i basista Taras Voloshchuk, který si jinak vydělává v sestavě Čechomoru, trumpetista František Kučera, který býval členem Čikori Ivy Bittové a hostoval třeba i s rockery Fru Fru a donedávna za bicími seděl Miloš Dvořáček, jeden z našich nejvšestrannějších bubeníků. Toho nyní vystřídal mladý slovenský hráč Dušan Černák.
Čtvrté album Limba obsahuje záznam koncertu v Plzni. Přesto překvapuje nejen výtečným muzikantstvím, ale především excelentním zvukem, prostorově plastickým, přinášejícím skvělou atmosféru až do bytu. Díky němu dostává nahrávka až magický nádech, a ať už se meditativně proplétá, improvizačně divočí nebo názorně dokazuje, jak silná může být muzikantská souhra a komunikace, vždy přináší uklidňující pocit, spojený s tak silným energetickým proudem, že to až evokuje jisté scény z filmu Akumulátor 1.
Jak se frontman kapely Pavel Hrubý přiznává v průvodním slově, i sami členové považují nahrávku za jasně vyjádřený názor. A to, že dokáže oslovit posluchače i mimo komunitu jazzových příznivců i dnes, kdy se nemálo zajímavé hudby valí ze všech stran, také o něčem vypovídá. Ta uhrančivá síla, kterou se čtveřici Limbo podařilo vygenerovat, se zkrátka někde musela projevit.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.