Hudební tipy
Oprýskaný hotel, alkoholici, rozvážní učitelé a drzá mládež
05.12.2010 09:00 Zápisník
Dva z dnešních hudebních tipů z řad nových nahrávek české scény spojuje příznačná maličkost - ani jeden z nich na přední straně obalu své aktuální nahrávky nemá takovou "podružnost", jakou je název kapely. Je na tom vlastně v době, kdy hudbu poslouchají už jen ti, kteří jsou ji ochotni vyhledávat, něco překvapivého?
Houpací koně: Hotel Palace (Yannick South)
http://www.myspace.com/houpacikone
Vždycky, když poslouchám ústecké Houpací koně, neubráním se myšlence, jestli by je ocenilo víc lidí, kdyby byli třeba z Belgie či Kanady. Lze to brát jako úchylku, ale upřímně mi skutečnost, že si tak výrazně vyprofilované kapely se sice melancholickými, ale jinak melodickými a posluchačsky vstřícnými písničkami nevšimlo za těch dvacet let, co existují, více lidí, pořád není jasná.
Nové, celkem už sedmé album, se od prvního momentu jeví jako esenciální. Vrací se ke kořenům kapely, ovlivněným americkými nezávislými kytarovkami, zároveň ale i zachovává v následujících letech pečlivě nalezenou tvář i poetiku. Na rozdíl od šansonovitější poklidné polohy minulého alba Tiché dny na Klíši se energeticky vrací k "indie rocku" a období ohraničenému alby Haiku a Písně z bistra. Jestliže přistoupíme k jeho něžné i ironické charakteristice "písně pro rozvedené servírky", pak je Hotel Palace kolekcí songů "pro muže, hledající východisko z krize středního věku". Ne, ne - tohle není stagnace, to je cesta, která může být cíl. (A nemyslím tím tu píseň, o které si mnozí mylně myslí, že ji napsal Petr Fiala.)
Album působí hodně svěže a po minulé rekapitulační kolekci z něj čiší chuť do hraní. Nebojí se procítěných melodií, ale nesklouzává k patosu, což je jednoznačný krok dopředu. Do nahrávky se skvěle podařilo protlačit atmosféru tajuplnosti, syrovost periferie i kontrasty maloměstských nočních barů. Jak je už u Koní pravidlem, nebylo by marné ubrat na počtu slov - výpověď může fungovat i bez upovídanosti. Bez ohledu na to, že texty frontmana Jiřího patří k těm lepším.
Houpací koně si nadělili skvěle vyprodukované, zvukově ošetřené i obsahově dotažené album. Lidská i muzikantská vyrovnanost se tu míchá s pocitem, že nevzdávat se a nepoddávat se rezignaci všeho druhu, má smysl. Je silná, jako když v závěru filmu Kouř protagonisté skandují své: "Má to cenu". Bůhví, jestli ostatně inspirací zmíněného filmu nebylo právě tehdejší Ústí.
Dead Pope's Company: Alcoholiars, Christians and Weasels
(It Took Much More Than We Thought) (XProduction) http://www.myspace.com/deadpopescompany
Šumperská čtveřice reprezentuje přidrzlou mladistvou odpověď na komické přesvědčení některých naivů, že rocková hudba je mrtvá a nebo znamená jen tisící recyklaci Deep Purple z roku 1970. Není v tom sama ani první - takoví Anyway u nás nebo The Hives o pár set kilometrů severněji už podobnou hudbu produkují hezkých pár let. DPC jdou do svého pojetí rock'n'rollu po hlavě, nic neřeší, evidentně se chtějí hlavně bavit - proč do toho nejít s nimi?
Na své první oficiální desce (stále nemizející trend, kdy se kapely postupně chlubí svými novými alby vydanými vlastním nákladem, ale ve chvíli, kdy podepíší smlouvu u labelu, zametají stopy a tváří se, že žádné nosiče předtím nebyly, mi nepřestává ani po letech připadat komický) to tahle parta, která už má leccos za sebou, hrne od samotného začátku. Mix skutečné nekompromisnosti i drsňácké pózy, hysterického projevu, punkové energie i vlastní osobitosti je tu zdařile vyrovnaný a osvěžující. Podpořený nadupaným zvukem prostě funguje.
Co je celkem obdivuhodné, že nahrávka hned po úvodním "intru" v nasazeném tempu po celou dobu nepoleví a žene se vpřed s naštvaností býka v aréně corridy, ale přesto nezačne nudit. A to i přesto, že na podobném písku se toho nedá moc vymyslet a skladby tak logicky splývají. Trochu problematická se jeví jen předposlední Farce, která zní jak kompilát sloky od Dead Kennedys a refrénu Sex Pistols. Radost a energie, která ale z celé nahrávky vyvěrá se silou slunečních protuberací, na to nechá snadno zapomenout.
Album uběhne rychleji, než přelouskáte dvouřádkový název. Ostatně, kdo tu naposledy pochopil, že některé nápady prostě nepotřebují čtyřminutovou exhibici a vytesal patnáct záseků na dvaatřiceti minutách? Tenhle punk'n'roll je prostě dostatečně syrový, účelně zaranžovaný (třeba z použití hostujících kláves by asi mohli udílet lekce), zábavný i čerstvý. Další kapela, kterou bych se nestyděl pustit komukoliv odkudkoliv, a další debut, u kterého ti, již dosud neměli čest, mají důvod zbystřit.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.