Domácí hudební tipy
Ozvěny minulosti, která mává budoucnosti

Návraty a opakované pokusy provázejí hudbu od dob, co existuje. Nostalgie je mocná. Alternativní scéně, která se jim programově vyhýbá, ovšem dnes není nakloněná doba, mnozí raději hledají únik v relaxu než experimenty nebo něčí chuť sdělovat myšlenky. Ale i tady lze narazit na nejrůznější ohlédnutí. A mnohdy u toho přijde překvapivé zjištění, že jsou ti navrátilci čerstvější a nápaditější než ti, co se ohánějí progresivitou i novotou.

Zuby nehty: Kusy (Indies Scope)
http://bandzone.cz/zubynehty

Tu historii zná každý, kdo se trochu zajímá o českou alternativu: Nejdřív byl Plyn, pak Dybbuk a pak Zuby nehty. Marka, Hanka, Pavla, Kateřina, Eva, Alice, Jana... a občas nějaký  ten chlap. Kdo by o nich mluvil. Vyprodané koncerty, několik alb, proježděné všechny cesty ke klubům i festivalům, a občas nějaká ta cizina. Pak přišel rok 2000, únava materiálu a konečná. Možná doznění krize středního věku. Naštěstí to dlouho nevydrželo, i když pak ještě pár let dámy tvrdily, že hrají "jen na svatbách, pohřbech a narozeninách."  Pak se objevil u baskytary Honza, a jakoby se ty rozbité kusy zase podařilo slepit. Vlastně docela odvážný pokus: pamětníci povětšinou odrostli a mladí už dávno obdivují  jiné "paní".

Hned první poslech ukazuje, že bylo na co navazovat, protože nikdo jiný, kdo by zvedl hozenou rukavici, se prostě nenašel. Kapela zkrátka znovu zaplnila bílé místo, které tu po sobě zanechala, podobné, které tu mimochodem zeje po Psích vojácích nebo po Dunaji. Ten jasně rozpoznatelný skladatelský rukopis s proplétajícími se zpěvy, barevnými sbory, dominantním zvukem kláves, charakteristických saxofonů, specifických rytmů a zpestřující flétny je natolik originální, že nestárne. Magie poetiky je zpět, neuchopitelná jako jejich pohled na svět. Stejně tak texty, jen zdánlivě obyčejné, ve skutečnosti až fatalistické a plné existenciálních otázek.

To funkční se nezměnilo - záliba v bajkách, díky kterým tu jsou lišky, jaguár, žena, měnící se v psa, a nebo labutě - ale i obavy před smrtí nebo vlastní boj s melancholií a vzpomínkami. Možná tu chybí prvoplánové hitovky, jakými byly oblíbené Bílí ptáci nebo třeba Havrani, ale při bližším ohledání se ukáže, že Žižkov nebo Pozdě mají úplně stejnou sílu. A pozor: na rozdíl od starších alb se tu jen těžko hledají slabší místa.

Deska je totiž mimořádně sevřená, hravá a ukazuje výtečnou schopnost kontrolovat dynamiku a vygradovat téma. Je dál, než patnáct let stará Loď odplouvá, ale se vší důstojností na ni navazuje. Dokáže pracovat se starými prostředky, ale prakticky každým místem zahání pocit, který při podobných návratech hrozí, tedy vyznění podobné vlastnímu revivalu, od kapely, která jen vzpomíná na někdejší slávu.  Zuby nehty se tu představují v plné síle a radosti. A navzdory alternativním postupů i absenci kytary jako základního rockového nástroje, nabízejí jednu nápaditou melodii za druhou; všechny jsou silné tak, že mnohý popový skladatel mohl závidět.

Když jsem se jich před asi dvěma lety ptal, kdy už bude deska (většinu skladeb z novinky již tehdy na koncertech hrály), dostal jsem odpověď, že není kam spěchat. Dotaženost alba Kusy názorně ukazuje, jaká v tom byla pravda. Ta síla a energie, která z něj vyzařuje, leckde předčí i někdejší mladistvý elán z osmdesátých let a působivost z devadesátek. Písničky vyzrály, usadily se, získaly sebevědomí. Tohle není nostalgie, to je svěží současnost v podání těch, kteří k ní mají co říci. A jestli si té desky aktuální posluchačská generace nevšimne, bude to hlavně její škoda.

Vyšší populár: Haf haf  (Polí pět)
http://poli5.bandcamp.com/album/haf-haf

Objevená archivní nahrávka je dokumentem kapely, která před více než dvaceti lety existovala jen krátce a odehrála jediný koncert. Jenže její sestava se zpětně jeví jako alternativní all stars band - jen vyjmenovávat, s kým vším hráli Luboš Fidler, Jaroslav Kořán a Štěpán Pečírka by vydalo na několik odstavců, pouze čtvrtý člen, Igor Grimmich, pak své aktivity upřel do výtvarného umění. Jsou tu ovšem i jména hostů: Pavel Richter a Jan Štolba. Přinejmenším pro pamětníky elitní sestava.

Jak zdůrazňuje na obalu kapelník Fidler, sdružení tvořilo svobodně, navzdory konvencím, a svým způsobem bylo protiváhou MCH Bandu, kde Mikoláš Chadima vždy pracoval s notami a až urputným zkoušením detailů. Vyšší populár naopak nezapře sklony k improvizaci, zasněným plochám, u kterých se ztrácí pojem o čase, dlouhým instrumentálním pasážím s jen občasnými texty a až relaxačně - terapeutickým dopadem.

Mnohde minimalisticky pojímaná hudba (platí to hlavně o závěrečné, více než dvacetiminutové kompozici Zimní dlouhá) příjemně kontrastuje s krátkými hudebními hříčkami, které využívají jak dadaisticky poťouchlé texty, tak i nezvyklou instrumentální sestavu, kde baskytaru, saxofon, fagot a bicí doplňují občas nejen kytara nebo marimba, ale i různé elektrifikované pružiny. Společně až názorně ukazují, jak hudební hledání nemusí být samoúčelné a i zpětně naopak nesmírně inspirativní... I když z průvodního slova a trošku i samotné nahrávky jasně plyne, že dělat podobnou tvorbu pro většinu zúčastněných znamená se odsoudit k životu v materiální nejistotě, neboli stará známá pravda, že je vždy něco za něco.

Mnohé archívní nahrávky vycházejí jen z čiré nostalgie a smysl mají jen pro pamětníky. Tato je ovšem pravým opakem. Mezi tím, co se dnes (často i neoprávněně) považuje za experiment a alternativní hudbu, působí objevený záznam tak trochu jako přistání mimozemské civilizace. Mnohé dnešní kapely totiž navzdory době vzniku svým přístupem i jeho výsledkem předbíhá ne o pověstnou koňskou délku, ale o světelný rok.