Hnací silou Pearl Jam býval hněv na „tupé vládnoucí kruhy", texty plnila sociální kritika. Na novém albu se však kapela rozhodla vsadit na „obyčejný", nezamindrákovaný bigbít s texty o lásce k životu a k muzice.
„Po dlouhým letech jsem vyzkoušel být při psaní textů plný naděje a myslím, že to pro mě nyní bylo snazší," prohlásil zpěvák Eddie Vedder v rozhovoru pro časopis Rolling Stone. Ostré výpady proti Bushovi a vládě a zahořklé, vzteklé hymny jako World Wide Suicide z předchozího eponymního alba z roku 2006 jsou pryč. Pearl Jam zatím optimisticky věří v novou, mírumilovnější éru. S kritikou „nepřítele" se vytratila i část napětí, pro kapelu charakteristická.
ČTĚTE TAKÉ: Súfijský trans, balkánské disko a další objevné cesty
Ztráta naštvanosti a vnitřní tenze písní ovšem neznamená, že Pearl Jam hrají na půl plynu. Přetlak a napětí nerovná se energie. Naopak, rock‘n‘rollové riffy skladeb Gonna See My Friend či Supersonic odsýpají věru svižně a radostně, akorát už nevyvolávají drama, ale směřují rovnou ke katarzi. V průzračných baladách jako Just Breathe (o které zpěvák prohlásil „to je asi nejblíž, jak jsme se kdy přiblížili k milostné písni") neztrácí Vedderův hlas sugestivitu a přesvědčivost. Kapele svědčí i uvolněná střední tempa a klenutá melodika Unthought Known nebo Speed Of Sound. Pearl Jam vědí, co je poctivé řemeslo.
ČTĚTE TAKÉ: Nohavica pojede turné po západní Evropě
K příjemně odlehčenému vyznění desky určitě přispěl i návrat producenta a spřízněné duše Brendana O‘Briena, spolustrůjce prvních úspěchů kapely, se kterým se Pearl Jam rozešli v roce 1998. O‘Brien přistupuje k produkci přímočaře, upřednostňuje přirozený, živelný zvuk kapely před studiovou překombinovaností, ale na druhé straně dává bedlivý pozor, aby sound zůstal čitelný. Jinými slovy, zvuk nikdy nesklouzne až ke „garážové rozmazanosti" hlukových stěn a zpětných vazeb.
Co se týče stopáže alba, Pearl Jam se nepředali. Vešli se do necelých sedmatřiceti minut, jakoby ctili rozsah starých vinylových elpíček. Vůbec to nevadí, jedenáctka písní působí jako dostatečně pestrá nabídka. Je určitě lepší vybrat na desku jen silný materiál, než docpávat plochu CD čímsi vycucaným z prstu.
Ačkoliv Backspacer nepřináší „velká poselství" ani generační výpovědi a nemá váhu nadčasového debutu Ten (1991), dravost Vs. (1993) či důvěryhodnou angažovanost Riot Act (2002) či Pearl Jam (2006), rozhodně nejde o zbytečnou desku. I když se skupina vrátila k roli „obyčejných kluků, kteří jenom hrají rock‘n‘roll", jde o setsakramentsky dobrý rock‘n‘roll, u kterého se lze bavit stejně dobře, jako se během nahrávání určitě bavila kapela.
foto: Universal Music
