Jako superkapela se dnes označuje každý druhý vedlejší projekt slavnějšího muzikanta, v tomto případě ale váhat netřeba. Druhé album skupiny The Good, the Bad & the Queen původně nemělo vůbec vzniknout, s blížícím se datem brexitu se ale čtveřice ikonických muzikantů rozhodla dát sbohem starému kontinentu. Album Merrie Land je sondou do současné britské duše.
Před dvanácti lety nahráli intimní, melancholický a mysteriózní portrét moderního Londýna, který čtyři osobnosti spojil. Každý z angažovaných hudebníků se přitom zásadně podílel na současné podobě britské popkultury. Basák Paul Simonon s The Clash na konci 70. let obohatili mainstream o prvek multikulturalismu, když coby pankáči z Londýna začali hrát reggae jamajských přistěhovalců. Kytarista Simon Tong působil v The Verve, jejichž singl Bitter Sweet Symphony patří do zlatého fondu britpopu, a bubenický mág Tony Allen nechal do hudebních slovníků vepsat termín afrobeat. Ne nadarmo o něm Brian Eno prohlásil, že je možná nejvýznamnějším bubeníkem, jaký kdy žil.
A samozřejmě poslední do skládačky - Damon Albarn, který tuhle barvitou společnost sezval k jednomu stolu. Dlouho předtím, než stvořil Gorillaz, byli jeho Blur spolu s Oasis aktéry ostře sledovaných "britpopových válek" a s alby Modern Life Is Rubbish a Parklife vrátili Velké Británii hrdost v době, kdy otěže převzal americký grunge. Z britské kultury se v druhé polovině 90. let opět stal cenný vývozní artikl a optimismus éry, jíž se přezdívá Cool Britania, pomohl i stoupající hvězdě mladého labouristického premiéra Tonyho Blaira. Jenže jeho popularita už dávno vyhasla stejně jako tehdejší nadšení.
Krize britské identity
Damon Albarn v rozhovorech mluví o existenciální krizi britské identity a názvem alba Merrie Land odkazuje na utopickou vizi pohádkové rurální Anglie, jíž se archaicky říká Merrie England: vždy zelené a úrodné krajiny poseté lesy plnými skřítků a zájezdními hostinci, pod jejichž doškovými střechami si distingovaní Britové u čaje vyprávějí suché vtipy a těší se na nedělní pečeni. Přestože taková země nikdy neexistovala, Britové se do ní rádi vracejí, obzvlášť ve chvílích nejistoty. A právě ta je stěžejním motivem dramatu pojednávajícího o odchodu země z Evropské unie.
Brexit zastihl Damona Albarna nepřipraveného a stal se impulsem k novému albu. Otázkou zůstává, kolik toho mohou hudební celebrity s miliony liber na kontech vypovědět o realitě současného Albionu. Padesátiletý Albarn se proto vydal na pouť po britských městech a pozoroval "obyčejné lidi", jejichž všední konverzace pak vepsal do poetických textů prosáklých národní mytologií. Merrie Land je album moderního britského folkloru, a to nejen díky básnickým obratům.
Všichni jsme v tom spolu
Použití archaických nástrojů, jako jsou zobcové flétny nebo fagot, může v uchu navyklém na současnou produkci vyvolat zmatek, trpělivý posluchač ale brzy rozplete zvukové vrstvy a na povrch vyplavou umně složené písně. Těžká reggae basa Paula Simonona a rozvířené bicí Tonyho Allena přitom písně podkreslují "utajeným" tanečním groovem.
Merrie Land je melancholická a intenzivní krasohra evokující romantické obrazy Williama Turnera chvíli poté, co zlatavé sluce sestoupí o něco níž a krajina pohasne. Přesto má plno zářivých momentů - mezi nejintenzivnější patří závěr Lady Boston, v němž mužský sbor ve velštině opakuje: "Stojím za tebou. Je mi to líto." Přes mnohá nedorozumění jsme v tom totiž podle Albarna všichni spolu. Alba se zpravidla hodnotí jako dobrá, průměrná nebo špatná. Jenže Merrie Land je album především krásné, nehledě na to, z jakého chaosu vzešlo.
