Domácí hudební tipy
Příliš upovídané inferno i tradiční porce písniček

Uspět dnes s jakýmkoli hudebním projektem, je při sílící konkurenci stále těžší. Někdy se až zdá, že nejrůznější comebacky mají šance mnohonásobně vyšší, než jakákoli nová snaha. Jestliže totiž dříve stačilo něco dělat dobře a s výdrží se úspěch dostavil, dnes je to málo. Je potřeba přesvědčit všechny o své výjimečnosti, vystoupit z davu, sebevědomě se hlásit o slovo a nabízet něco, co zní neotřele a dokáže zaujmout. Dobrých kapel, na které dorazí jen pár desítek skalních, jsou totiž plné kluby a vydané album dnes nezmění vůbec nic.

Lili Marlene: Vrány a Havrani (mARTin)  
https://www.supraphonline.cz/album/78353-vrany-a-havrani

Bývaly doby, kdy Lili Marlene, projekt klávesisty (a výtvarníka) Martina Němce a zpěvačky Dáši Součkové, býval označován za "vedlejšák" kapely Precedens. Dnes je tomu při jen sporadických vystoupeních osmdesátkové party, která objevila Báru Basikovou, spíše naopak, ale jak ukazuje druhé album, vydané po jedenácti letech existence, boj o pozici stále neskončil.

Precedens vždy měli záměrně dekadentní podtóny, novinka Lili Marlene potvrzuje náchylnost k modernímu pojetí šansonu. Rock´n´popový základ se ale vzpírá poklidnosti a minimalistickému pojetí, široký hudební záběr dodává širokou paletu žánrů a barev - někdy možná až trochu na škodu síle vyznění. Naopak výrazný, altově hluboký hlas Dáši Součkové, temná stylizace a výrazné, byť často zbytečně popisné a konkrétní texty, znamenají jasné plus.

Při zkušenostech Martina Němce a jeho spoluhráčů není divu, že nahrávka nemá problém s propracovanými aranžmá, kvalitním instrumentálním zázemím i vynikajícím zvukem pod patronací Milana Cimfeho který si i zahostoval), příjemným překvapením je nasazení, které ani trochu nepřipomíná častý profesionální chlad. Ale ani to nezabrání tomu, že vše občas sklouzne do až příliš vyjetých kolejí, které vedou do světa nudy - typickým příkladem je závěr písně Trudi a Nella či naopak úvod skladby Ledy tají.

Naopak nelze než litovat, že tu není víc míst, jakým je intro písně Nahá jsem, kde zpěv přichází vyloženě zbytečně brzo, a které otevírají otázku, zda by náladě i vyznění skladeb neprospěly delší instrumentální pasáže. Právě soustavný neplánovaný boj toho, jak "by se to mělo dělat", a z náhody vzniklých, na světlo se deroucích překvapení, či výtečných, filmově působících nálad, celou snahu sráží. Což je sice škoda, ale zároveň to znamená i otevřené dveře do budoucna. 

David Stypka & Bandjeez: Čaruj  (Sweetsen / Indies Scope)  
http://bandzone.cz/bandjeez

Až do momentu, kdy se mi dostala do rukou debutová deska  Davida Stypky a jeho doprovodného tělesa, jsem o něm nikdy neslyšel. Vzhledem k tomu, jak veškeré sporé informace zdůrazňují, že jde o skupinu z Frýdecko-Místecka, to asi není nic divného.  A taky proto, že dělá typ hudby, který už dělalo nepočítaně autorů, muzikantů a interpretů před ním. I když možná ne vždy tak dobře.

Dvanáct písniček neřeší, zda jsou víc popové, rockové či šansonové. Berou si i z jazzu, blues, maličko snad i z alternativní scény, jsou konzervativní v tom sympatickém smyslu významu, příjemně si pohrávají s náladami a moc dobře se poslouchají. Zaskřípe to jen výjimečně, a to navíc pouze v textech, které mají sklon k upovídanosti: úvodní Čaruj si až příliš hraje s rýmy a odstavuje obsah na vedlejší kolej, Pohádková se zas kupříkladu houpe na hraně infantilnosti a mesiášských poučování.

U písničkářství z rodu toho, které už léta provozuje Vladimír Mišík či Ivan Hlas, které občas sklouzne někam k letní lehkosti skupiny Buty (Radek Pastrňák ostatně na albu hostuje), je asi hodně důležité, kam s ním tvůrci směřují: Pro progresivnější a alternativnější muzikanty bude příliš mainstreamové a koketující s popem, pro současný pop zas už bude příliš usedlé a příliš muzikantské. Přes jazzový úvod a mezihry by třeba závěrečná Něco vím dobře zapadla někam mezi Xindla X (i když má méně nadhledu) a třeba Chinaski; problém je, zda o ni v podobných oblastech někdo stojí a zda na ně není příliš sofistikovaná.

Jak už bylo řečeno, debut Davida Stypky je velmi příjemný na poslech, ale díky svému rozptylu se zdá být bohužel odsouzen k mezižánrovým hudebním tvůrcům, kteří by před dvaceti lety měli velkou šanci proniknout mezi hvězdy, ale dnes nemalou část energie musí věnovat tomu, aby vůbec našli své "místo na slunci". Bude tak především záviset na výdrži, kterou zúčastnění rozhodně budou muset prokázat, aby se vymanili ze škatulky "lokální kapela", ve které si zatím víceméně pevně hoví.