Kdykoliv prodá „největší rock‘n‘rollová skupina světa" práva na využití katalogu svého labelu Rolling Stones Records novému vydavateli, následuje série reedic. Aneb když se kácí firma, létají disky.
Kruh se uzavřel, stále životaschopný rockový dinosaurus dokončil kolečko po „majors" (největších vydavatelských koncernech) a zakousl se do vlastního ocasu. V současné době se na trhu objevil elegantní kartónový box s první čtyřčlennou várkou reedic alb Rolling Stones. Další remastery řadových titulů z období od počátku 70. let po současnost budou následovat a diskofilové je mohou strkat do připravené krabičky. Nově zvukově upravená alba vycházejí u následníka firmy, se kterou se šikovný obchodník Jagger a jeho parta v roce 1970 ve zlém rozešli.
Labely, CD a zvuk
Když se Rolling Stones na přelomu 60. a 70. let vykroutili z finančně nevýhodné a kontrolu nad vlastní prací omezující smlouvy s vydavatelstvím Decca, které si podrželo práva na nahrávky Stones ze 60. let (dnes spadá pod Universal), založili vlastní label Rolling Stones Records. Nejprve distribuovali desky s pomocí firmy Atlantic (dnes Warner Music). Pak pokračovali pod křídly Columbia/CBS (dnešní Sony Music). V roce 1992 sami sebe za horentní sumu prodali společnosti Virgin (EMI) a nyní reedují u Universalu. Nikdo jiný z velkých už nezbyl a kompletní katalog „Stounů" se spojil pod jednou střechou.
Poprvé převedla analogové nahrávky Stones ze 70. a pozdějších let do digitální podoby a vydala alba na CD firma CBS. Tyto digitální přepisy ze 2. poloviny 80. let mají ve srovnání s novou „universalskou" verzí, nad kterou dohlíželi samotní členové Rolling Stones, logicky několik nedostatků. Sníženou dynamiku, nedokonale odstraněné šumy původních studiových magnetofonových pásů (tape hiss), některé „děravé" frekvence v důsledku většího osekání alikvotních tónů, a tím pádem „řídkost" kontrastující s původním elpíčkem. Na druhé straně zvuk nepůsobí přebuzeně a agresivně. Grafiku bookletů šila horká jehla.
Pokud porovnáme zvuk remasteru firmy Virgin z 90. let a zvuk nových CD, není rozdíl zase tak velký. Ovšem v momentech, kdy měla předchozí edice až příliš vybuzené basové frekvence či až příliš řezavé výšky, došlo tentokrát k jistému přirozenějšímu zakulacení zvuku. Naopak se malinko zvedla dynamika a „barevnost" středů. Například když „zazvoní" klavír hned v první písni Brown Sugar první reedice Sticky Fingers. Remastery Boba Ludwiga pro Virgin z 90. let vůbec nebyly špatné a netrpěly ani přílišnou „umělostí" (což bohužel potkalo třeba remastery Led Zeppelin), ovšem autoři současného digitálního masteringu Stephen Marcussen a Stewart Whitmore měli k dispozici opět modernější techniku a hlavně si mohli prostudovat výtky hi-fistů proti předchozí sérii. Jinými slovy, nový remaster není samoúčelný.
Rozvržení a grafika obalů nových verzí je v zásadě shodná s verzí Virgin (tedy pokud nepočítáme limitovanou luxusní edici Virgin v imitacích přebalů LP), občas se trochu liší zlom a fonty některých písmen. Ani tentokrát však firma nevyužila možnost přidat do bookletů texty písní, přestože některá původní vinylová vydání textové přílohy měla.
První várka
Z první vlny remasterovaných alb vyčnívá hned první deska Stones po odchodu od Decca, první titul s vyplazeným jazykem na etiketě. Sticky Fingers (1971) se slavným obalem Andyho Warhola patří k vůbec nejlepším nahrávkám, jaké kdy kapela vytvořila. Nejde jen o evergreeny Brown Sugar, Bitch a Wild Horses. Nadčasovou platnost má vlastně každá z písní, ať už heroinový umíráček nad érou hippies Dead Flowers, Can‘t You Hear Me Knocking s jazzujícím saxofonovým sólem Bobbyho Keyse, Sister Morphine s nervní slide kytarou hostujícího Ry Coodera či pocta starým bluesmanům You Gotta Move.
Třetí album pod značkou Rolling Stones Records, Goats Head Soup (první čtveřice reedic přeskakuje geniální dílko Exile On Main St., asi aby později „pozvedlo průměr" poslední várky), vzbudilo v době vydání (1973) menší rozpaky. Kapela se na něm odklonila od syrovější blues-rockové linie a začala experimentovat se soulem a funkem. Minimálně dvě skladby se však staly klasikou. Obžaloba americké policejní zvůle Doo Doo Doo Doo Doo (Heartbreaker) a balada Angie, údajné Jaggerovo milostné tokání pro Bowieho manželku, ovšem podle samotných Stones šlo o píseň inspirovanou právě narozenou Richardsovou dcerou. Deska obsahuje i „nekorektní" rock‘n‘roll Star Star o groupies, snažících se sbalit slavnou osobnost. Skladba se původně jmenovala Starfucker, ale i samotní Stones se nechali šéfem distribuční firmy Atlantic, Ahmetem Ertegünem, přesvědčit k autocenzuře.
Následující LP It‘s Only Rock‘n‘Roll (1974) dalo Stones jeden z jejich nejzvučnějších sloganů a znamenalo návrat k přímočarému rocku, nemá však sílu Sticky Fingers. Pravděpodobně vinou rostoucího napětí ve skupině. Drogový kolotoč přestával zvládat kytarista Mick Taylor a blížil se den jeho vyhazovu. Ačkoliv informace na přebalu to uvádějí jen náznakem („inspiration by Ron Wood"), na autorství titulní skladby se již podílel kytarista budoucí sestavy, dokonce v ní anonymně hraje na dvanáctistrunnou kytaru a zpívá sbor.
Také titul Black And Blue (1976) nepatřil v diskografii Rolling Stones k nejoblíbenějším, ani u posluchačů, ani u kritiky. Zdálo se, že kapela neví, kam dál. Poprvé si dala mezi vydáváním LP dvouletou pauzu a pak vybafla na rockové fanoušky s tanečním funky Hot Stuff, se sebezpytnou baladou Fool To Cry či reggae Cherry Oh Baby. Kapela se také stále nemohla rozhodnout, kým nahradit Micka Taylora. Na obalu už pózuje Wood, ovšem na nahrávce pracovali také kytaristé Harvey Mandel (hrál s kapelou Canned Heat, s Johnem Mayallem...) a Wayne Perkins (Everly Brothers, Joni Mitchell...) S odstupem času ovšem tohle žánrové odbočení, se silnými melodiemi, nečekanou Jaggerovou křehkostí a propracovanými aranžmá, vůbec nepůsobí špatně.
Foto a reprodukce obalů: Universal Music
