Domácí hudební tipy
Severská krása a cirkus v roztančené cukrárně

Nedávno jsem si vzpomněl na českou, byť z mezinárodní sestavy muzikantů složenou kapelu Deep Sweden. Existovala asi jen pět let. Za tu dobu ale stačila vydat dvě úspěšná alba, odehrát stovky koncertů, z nichž nemalé množství bylo v zahraničí, a vymést skoro všechny české festivaly, které za něco stály. Ale stále tu existují hudebníci, kteří i po dlouhých letech bezúspěšného fungování věří tomu, že chyba je v někom jiném než v nich a že se třeba něco stane a všichni si jich začnou vážit. Není řeč o vrtkavé popularitě, ale o ukájených ambicích. Na ukázku se na redakčním stole sešly dva protipóly. 

Fiordmoss: Ink Bitten (BumBum Satori)
http://fiordmoss.bandcamp.com/

Brněnské trio Fiordmoss není - navzdory ceně Vinyla, kterou nedávno obdrželo - nějakým velkým objevem, ví už se o něm drahnou dobu a nechybí ani v knize o vizuálním stylu domácích muzikantů Zde jsou psi, vydané na podzim 2010. Poměrně dlouho se však pohybovalo v rovině lehkého tápání a přetavování svých vzorů do původního tvaru. Zdá se, že tím impulsem, který ho vyvedl z kruhu, bylo rozšíření původního dua, tvořeného Romanem Přikrylem a Petrou Hermanovou o Jana Boroše (Wotienke).

Aktuální nahrávka (zatím je k dispozici jen jako download, ale vinylová verze doplněná o remixy se chystá) je tak o dost dál než předcházející Gliese. Nenabízí jen nálady, nepříliš vzdálené od toho, co dělá EOST či dělala Khoiba, ale křehkou a intimní výpověď. Ta je zabalena v sexy tajuplnosti a přesném dávkování ingrediencí. Tomu všemu jsou podřízena i nevšední témata textů. Někdy sice trochu intelektuálská, ale napovídající, že snaha něco říct tu nebyla dřív než obsah.

Pětice skladeb je krásnou ukázkou moderního písničkářství. Elektronická složka už nepředstavuje pouhé okouzlení možnostmi, jak tomu v podobných případech bývalo před pár lety, ale funkční stavební prvek, a inspirace skandinávským ledem a sněhem je tu tak akorát. Petra Hermanová získala potřebnou jistotu a jako zpěvačka ušla od minule dlouhou cestu. Vlastně to všechno zapadá do přístupu kapely - nikam se necpou, nevnucují všem svou nezávislost (a nestojí za nimi zároveň žádný třinecký kmotr) - a cílevědomá cesta začíná nést ovoce.

Fiordmoss na své druhé nahrávce, představující důmyslně poskládanou mozaiku, jasně ukazují, že svým "ambientním folkem" patří k tomu nejlepšímu, co je tu momentálně  k dispozici, a jsou jen dalším důkazem toho, jak je tvrzení, že domácí scéna nenabízí zajímavá jména krátkozraké a hloupé. K větší popularitě jim chybí už jen krůček - třeba participace na nějakém filmu, jako byli Samotáři nebo Šeptej. V druhé polovině dubna vyrážejí spolu s Floexem na turné a nebo budou na několika festivalech, kde mají osvícené dramaturgy - takže řečeno tenisovou terminologií: míček je na straně posluchačů. 

Simple Muffin: Muffia (Splentiphonic)
http://bandzone.cz/simplemuffin

Nestává se často, aby deska s žádostí o reflexi (ve stylu vydírání řetězových dopisů) přišla v obálce polepené srdíčky, motýlky a dokonce korálkem. Leccos to evokuje. A dnes se už nestává příliš často ani to, aby stačilo párminutové pátrání po síti k tomu, aby se zjistilo, že ono čerstvě zaslané album kapela, která navíc existuje víc než deset let, jako svůj debut nahrála už před dvěma lety. To také leccos evokuje.

Simple Muffin hrají hudbu, která si svůj boom popularity odbyla v druhé polovině devadesátých let a dnes už takhle skoro nikdo nehraje - tedy neujasněný mix funky s občas až metalcorově nabroušenou kytarou. Crossover se tomu říkalo. Ačkoliv tak jsou jednotliví členové instrumentálně zruční, ona názorová bezradnost, co by vlastně mělo být výsledným tvarem, z toho všeho vyloženě tryská. Čas od času dojde k vybočení - Vostrej týpek připomene starší J.A.R., Simone zní, jak kdyby se autor večer před složením opil za poslechu šansonu a pak se rozhodl naposlouchanou náladu do skladby nacpat stůj co stůj, Fire! zase zní jako důsledný pokus o zkopírování dnes už neexistujících -123 min.

Poslouchat podobnou desku, kde polovinu skladeb od sebe odlišuje jen to, že jedna je anglicky a další se pokouší o humor v češtině, znamená se brzy dostat do až cimrmanovské situace - jedna polovina posluchačů se nudí, ale doufá, že třeba další skladba bude lepší. Ta druhá se také nudí, ale říká si, že by fakt bylo divné, kdyby se už v další skladbě aspoň nějaký ten vlastní nápad mezi kupou tisíckrát slyšených funky klišé neobjevil. Vše ústí v závěrečný pocit, že nejcennější je na nahrávce možnost si uvědomit, že tudy cesta nevede.

A nejde jen o to, že dotyční zainteresovaní dosud nepřišli na to, že méně je někdy více a skladby tak připomínají prales zvuků, které se perou mezi sebou o pozornost. Lze-li soudit podle nahrávky, Simple Muffin jsou hlavně partou, která podobně jako některé revivaly může být koncertně docela zábavnou kulisou k popíjení, a jejíž členy to asi baví. Ale která dříve či později přijde na to, že nahrávat podobnou hudbu je čiré mrhání financemi za studio, protože výsledkem budou jen pochvaly od kamarádů, a s podobnou deskou díru do světa vážně udělá jen stěží.