Domácí hudební tipy
Tlusťochova filozofie a diskotéka pro neurotiky
22.03.2015 17:45 Zápisník
Lidově se tomu říká "být mimo". Může to mít pozitivní i negativní konotace, může to být zdrojem výsměchu i obdivu, ale může to také znamenat osvobození. Od očekávanosti, od mainstreamu, od vyjetých kolejí. Od serióznosti, která vždy byla v čemkoli, co mělo souvislost s uměním, smrtící. Ale upřímně vzato, ani zdánlivě snadná schopnost pobavit sebe sama není k zahození.
Kapitán Demo: Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální (Indies MG)
http://www.indiesmg.cz/alba/421/okamzite-odejdi-do-sveho-pokoje-a-vrat-se-az-budes-normalni/?idn=1
Výplody Kapitána Dema svádějí k tomu, přistoupit na jeho sarkasticky-úchylný humor. Na jeho hru. Jenže proč se nezkusit podívat na aktuální desku bez něj? Právě druhé album je totiž nejlepším důkazem, že k celému projektu jeho tvůrci přistupují vlastně seriózně, jinak by je dávno přestal bavit. Což je na celé nahrávce to nezajímavější - že se vůbec nemusí spoléhat jen na oddechové sarkasmy, neboť toho může nabídnout víc. I když je zároveň předem jasné, že na apríla v Roxy, kde bude album pokřtěno, nuda rozhodně vládnout nebude.
Pod maskou Kapitána Dema dochází k uvolnění. Kapitán si přece může dovolit cokoli. Třeba použít infantilní verše, které by jiným byly estéty omláceny o hlavu, zatímco zde se jim smějí. Nebo zahájit album čtvrthodinovou instrumentální onanií na saxofon. Realizace podobných nápadů se jinak lze dočkat jen od opravdu alternativních hudebníků. Možná je to vliv kořenů. Tlustý skororaper, kterého ostatní rapeři nenávidí, protože si z toho, co je pro ně svaté, dělá legraci a navíc jim až příliš nastavuje zrcadlo, i jeho pobočník Vodník Amen s undergroundem mají osobní zkušenost. Na druhé straně je tu ovšem fakt, že vydání alba zaplatil pivovar, tentýž, který nemalou část undergroundové scény dohání svými sponzorskými aktivitami k nepříčetnosti.
Album má oproti debutu mnohem dotaženější formu. Kapitán tu není jen fotka z obalu, namyšlený panák, ale má od tvůrců svůj příběh, mnohem plastičtější vykreslení. Průjem egem nadopovaných proklamací pak není samoúčelný. I řazení skladeb působí dramaturgicky promyšleněji. Přestože i tady nechybí zbytečná a hluchá místa (Nenávidím koně ukazuje, jak snadno se ze zábavnosti dá přepadnout do sféry laciného humoru jak od Josefa Aloise Náhlovského), je jich tu podstatně méně než na debutu. Naopak výrazně přibylo chytlavých hudebních nápadů a také produkční pečlivosti, drobných legrácek, které napoprvé projdou bez povšimnutí v konkurenci samplovaných hlášek z filmů, ale o to více zabodují příště. Co třeba geniální cyklistický zvonek v závěru tracku Samá chvála? Nemluvě o tom, že takhle zvukově agresivní nahrávku, plnou tvrdých beatů, asi všichni čekali od úplně jiných producentů.
Trefné popkulturní i jedovatě kritické šťouchance nejvíc vyplouvají na povrch v hitovce Láska, pokora a sluníčko s neskutečně vlezlým melodickým potenciálem. Ten má ale i třeba závěrečné Národní bohatství. Ovšem i tam, kde je vše podřízeno rytmu (Jebat Berlín, Samá chvála) to díky cíleným textovým postřehům funguje. Jen je otázkou, zda si Kapitán uvědomuje, že jimi často míří i do vlastního hnízda. Je to tím, že celá nahrávka je až uvolňující a možná i terapeutickou seancí. I díky tomu funguje také opakovaně, což se o všech místech debutu bohužel říci nedalo. Nejsem si jist, zda to tvůrci budou chtít slyšet, ale právě díky tomu s jakým nadhledem a neambiciózností k věci přistoupili, patří druhé album Kapitána Dema k tomu hudebně i textově nejpřesvědčivějšímu, co z nich zatím vypadlo.
I Love 69 Popgejů / Piča z hoven: Lidumil Heretik (Vole Love / Flesh&Brain) https://picazhoven.bandcamp.com/album/lidumil-heretik
Sedm skladeb, dvě kapely, split kazeta. Morava versus Slezsko, dvě tváře současné (byť k minulosti vstřícné) elektronické hudby. PzH, něžná kapela s vulgárním názvem, byla po svém skoro tři roky starém debutu Doom na konci lesa považována za nastupující naději, ale hledači trendů ji brzo hodili přes palubu. Ostravští divočáci, kteří dokážou vyprovokovat jediným na koncertě zahraným songem vášnivou debatu o tom, co je ještě normální, byli naopak vždy považováni za outsidery. Na společném albu tohle spojení nejenže docela dobře funguje, ale navíc se vzájemně sympaticky doplňuje.
Popgejové, kteří prosluli tím, že jsou punkovější než většina toho, co samo sebe za punk považuje, působí zpočátku až nezvykle zakřiknutě, v Běhám kolem ohně se dokonce pouštějí na tenký led neandertálského filozofování. Druhá polovina jejich části nicméně nabírá na přesvědčivosti; pokračují tu v nastoupeném discopunkovém kurzu, vybrušují ho a neohlížejí se napravo ani nalevo. Sázejí na energii, zůstávají u svých retro zvuků a dokážou se ubránit produkčnímu vyhlazování své syrovosti. A i v momentě, kdy sáhnou k jinému jazyku, rozjetou pouťovou centrifugu to nezabrzdí. Jen představa toho, kolik náhodných posluchačů tahle nahrávka zas naštve a kolik dalších znechutí, vzbuzuje pocit dobře odvedené práce.
PzH zůstávají u své dekadentně morbidní stylizace, ale jako by je sdílení nosiče s Popgeji vyburcovalo k ostřejším postojům i svižnějším rytmům. Ve svých třech skladbách jsou mnohem tanečnější než dříve, naopak méně spoléhají na obsah textů, i když pointa skladby Nemůžu spát opět přináší jasně vyhraněný postoj. Tahle party ovšem klame tělem. Stále jí nechybí dřívější melancholie i naivita zakódovaná v hlase zpěvačky Evy, i kulisa jako by vypadla z nějakého hororu. Ale DJs hrají už trochu jinak než dříve a spolu se suverénně vztyčeným prostředníkem zahánějí všechny, kteří by se snad dožadovali návratu.
"Ukážu ti cestu rájem, masáž kladivem," nabízejí Popgejové, zatímco PzH rovnou pojmenovali svou závěrečnou klipovku Maso. Jak ukazuje letošní split, obě formace už nesvazují jen vnější znaky, použité prostředky či těžení z elektronické minulosti, nad kterou jiní ohrnují nos, ale rovnou stejný pohled na svět. Dává to smysl.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.