Domácí hudební tipy
Třicetileté vykopávky, romantická dekadence a novovlnné sarkasmy
22.12.2013 20:30 Zápisník
Výlovy z archivů jsou dnes mezi vydávanými nahrávkami oblíbené: nostalgie funguje a vždy se najde někdo, kdo si chce zavzpomínat. A někdy se až zdá, že jejich zásoby jsou nevyčerpatelné. Panuje ale častá představa, že jejich vydání probíhá ze zištných důvodů. Zasvěcení nicméně vědí, že jejich příjemci jsou menšinová skupina, a že doby, kdy se na podobných "poprvé vydaných raritách" úspěšně profitovalo, už jsou dávno pryč. Myšlenka na to, že jde mnohdy jen o nadšenectví vydavatele, by tak nikdy při poslechu podobných šuplíkových zaprášeností, neměla být zapomínána.
Precedens: Co nám zbejvá /komplet 1982-1984/ (Galén)
http://www.precedens.cz
Kapely neoficiální scény v předlistopadové době nejenže si až na výjimky mohly nechat zajít chuť na oficiální album, ale většinou nedisponovaly kvalitními nahrávkami vůbec. Dost často kolovaly černými kanály jen nejrůznější, více či méně dobře zachycené koncertní záznamy. Pokud nějaká kapela pořídila (v drtivé většině ilegálně) nahrávku ve skutečném studiu, měla rázem velkou výhodu a v podstatě předem zajištěné masivní šíření.
Nahrávka Co nám zbejvá z roku 1984, zachycující podobu období s frontmanem a většinovým skladatelem Janem "Saharou" Hedlem tudíž kolovala čile. Písničky, které Precedens nahrál za jedinou noc v divadle Studio Ypsilon navíc vyšly krátce po roce 1989 i oficiálně - pod ironickou hlavičkou Praprecedens. Ze sedmnácti jich ovšem na albu bylo jen třináct. Za zmínku stojí i to, že s nahrávkou kapele pomáhal už tehdy zkušený Mikoláš Chadima, který si i zahostoval ve dvou skladbách na saxofon (a už předtím Precedensu "dodal" kytaristu a bubeníka z poslední sestavy svých Extempore).
Mnohým hudebním posluchačům známá nahrávka, kterou už před časem mělo v edičním plánu malé vydavatelství Anne rec., zkrachovalé ovšem dříve, než došlo k realizaci, vyšla nyní v úplné a původní podobě - a i po letech vůbec nepůsobí vyčpěle a nudně. Hedl vždy patřil k nadprůměrným textařům a i jeho skladatelské schopnosti prozrazují dostatek invence. Mnohé písničky mají i po letech stále kouzlo tajuplnosti, Saharův chraplavý a drsný zpěv skvěle doplňují eterické vokály mladičké Basikové a nadčasovost potvrzuje i skutečnost, že kdyby se několik skladeb (namátkou Hladová jitra) bývalo objevilo kupříkladu v repertoáru členy kapely oblíbených Ultravox, dnes by jistě bývaly byly citovány jako klasické hity.
Při známé informaci, že všemu předcházela studiová undergroundově-experimentální formace Duševní hrob, tvořená Hedlem a klávesistou Martinem Němcem, a je docela zajímavé zpětně pozorovat, jak se od podzemního zvuku (několik písní přešlo do repertoáru Precedensu), přes Saharovy celoživotní sklony k dekadentnímu romantismu kapela postupně posunuje od temných postpunkových počátků pod vlivem populární vlny tzv. novoromantiků k melodičtějším polohám, které plně propukly po Saharově odchodu, kdy se byl nucen stát hlavním skladatelem Martin Němec a hlavní zpěvačkou Bára Basiková.
Na rozdíl od druhé poloviny osmdesátých let, kdy už skupina operovala ve vlnách inteligentního pop-rocku, zde ještě ukazuje své rockové i alternativní kořeny. Jistou kuriozitou je Tygr, zhudebněná báseň Williama Blakea. Tu totiž později po svém zpracovalo i několik dalších interpretů, kupříkladu valašskomeziříčská Betula Pendula nebo postplastikovská Půlnoc.
Takřka kompletní shrnutí prvotní podoby doplňuje vedle zmíněné studiové nahrávky na druhém disku i brněnský koncert z roku 1982. Vedle dokumentu ještě staršího období (většinu repertoáru pak kapela brzo vyhodila a nahradila novým) jasně ukazuje, jak rychlý vývoj posléze prodělala a také, jak se rapidně vyprofilovávala Bára Basiková jako zpěvačka. Na vystoupení ze zimy 1982 působí ještě jako libovolná nepříjemně pokřikující puberťačka s hysterickými sklony - což ovšem dobře zapadá do naprosto začátečnické kapely, zmatečně chrlící své výplody s až punkovou expresí.
Ohlédnutí za začátky dnes ještě příležitostně funkční formace připomíná nejen pestrost scény z počátku osmdesátých let, ale i to, že v nesnadných podmínkách vznikalo nemálo zajímavé hudby. A svým způsobem i vysvětluje, proč byla kariéra skupiny posléze tak strmá a proč Báru Basikovou katapultovala do pozdější hvězdné pozice. A je ke cti vydavatele, že se Precedens podobného důkladného souhrnu svých začátků, konečně dočkal.
OK Band: Újezd 1982 Live / Revisited 2013 (Parlophone CZ)
http://www.okband.estranky.cz/
Skupina OK Band, v čele s nejdřív baskytaristou a později klávesistou Vladimírem Kočandrlem a zpěvačkou Marcelou Březinovou, se pořádně zviditelnila až několik let po svém vzniku, v polovině osmdesátých let. Tehdy byli průkopníky elektronické hudby u nás, jedni z prvních, kteří používali automatického bubeníka. V té době už měli ovšem za sebou své novovlnné období, po kterém zůstalo jen něco málo nahrávek na singlech.
Kapela totiž byla v době debutového alba Disco! už vnímána jako "oficiální" (případně rovnou "svazácká") a na burzách či dalších místech, kde se vyměňovaly či jinak získávaly nahrávky kapel klubové scény, na OK Band bylo možno narazit jen zřídka.
O to je větším unikátem objevený záznam raného koncertu z jara 1982, kdy OK Band vystoupil jako předkapela Pražského výběru v Újezdě nad Lesy. Oproti pozdějším podobám je tu projev skupiny ještě značně syrový, místy až hysterický, s výrazným zvukem kytary a ledovými rytmy. Nezvyklé je také využití angličtiny v některých textech - v období tuzemské nové vlny šlo o naprostou raritu.
Suverénní projev Marcely Březinové tu často střídá i agresivní a nelibozvučný hlas "Vladimíra OK" (všichni členové tehdy ještě vystupovali jen pod křestními jmény), který se později objevil v menší míře na debutu, aby následně zmizel úplně. A i přes zvukovou kvalitu odpovídající době, je tu jasně patrný pozoruhodně plný a nervní rockový projev, podpořený absurditou, ironií i nevšedními tématy prošpikovanými texty.
Zároveň je tu pro znalce možnost slyšet první podoby později studiově nahraných skladeb Božský klid, Představy nebo Smutný cirkus. Ale i oprášené zapomenuté rarity jako odosobněná a sarkastická Some People, nevyznívají s odstupem vůbec špatně. Dvanáctku koncertních vykopávek ovšem kapela doplnila zajímavým způsobem: dvě skladby nahrála pro účel vydání znovu, se současnými možnostmi a vybavením. A je až komické zjištění, že ačkoli nové verze disponují výrazně lepší studiovou kvalitou záznamu, původní surová podoba má zase v sobě více energie a lepší atmosféru.
Mnozí mladší posluchači možná ohrnou nos nad zvukovou špínou, textovým hledáním, hráčskými nedokonalostmi nebo falešnými pěveckými party. Jako výpověď o době vzniku jde ovšem o cenný dokument a pro nepamětníky výživný studijní materiál. A výrazný příspěvek do historie skupiny, která pak vyzkoušela leccos, ale stejně pro mnohé zůstala nejzajímavější právě tímto svým raným obdobím.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.