Domácí hudební tipy
Včera, dnes a zítra aneb Chvála nadčasovosti

Ačkoliv to může být mladým posluchačům, prahnoucím jen po hudební progresi, proti srsti, nová alba vydávají i ti zavedení a letití. A nemusejí zdaleka vždy znamenat jen vzpomínku na zašlé časy a cosi, z čeho budou mít radost jen pamětníci, ale občas i regulérní konkurenci, která osloví nejen vrstevníky interpretů, ale i ty mnohem mladší.

Luboš Pospíšil & 5P – Chutnáš po cizím ovoci (Supraphon) 
http://www.lubospospisil.cz/

Luboš Pospíšil je věčný romantik, ale zároveň jasně dává najevo, že ani ve více než šedesáti nemá potřebu ohlížet se za tím, co bylo, a znovu a znovu se svým charakteristickým naléhavým hlasem vrhá napospas posluchačům. A přestože patří k těm, kteří vlastně hrají celý život jednu písničku, je už druhé album se staronovou značkou, omlazenou kapelou 5P, jasným důkazem, že těm, kteří o to stojí, má i dnes co říct.

Na novince opět už bůhví pokolikáté sáhl k poezii Pavla Šruta, a jak dokazují výtečné Na útěku a trochu strojeně pompézními, ale přesto přesně skvěle padnoucími smyčci obohacená Zátiší s dívkou a jestřábem, letitá spolupráce stále funguje. A to i tehdy, kdy se nezvykle spojí s reggae rytmem, jako v inovované starší Šlapala k ránu chodník. Šrutovy zhudebněné texty se zároveň výborně doplňují s příspěvky dalších autorů: vynikající Stále jsme to my Sahary Hedla, kde se zpěvák dostává až do nezvyklé rockově energické polohy, s příbuznou poetikou operující oba texty kolegy písničkáře Pepy Lábuse a dokonce, jak dokazuje Žena ledová, i s vkladem o více než polovinu mladšího spoluhráče Ondřeje Fencla.

Album má trochu rozpačitý start, kdy se jako nejslabší bod celé nahrávky překvapivě jeví titulní úvodní písnička, ve které zní Šrutovy rýmy až prkenně schematicky, a ještě víc na trochu omletém a mnohokrát použitém hudebním motivu postavená skladba druhá. Pak už posluchače čekají jen samá pozitiva. Kapele to skvěle šlape, slouží celku a neexhibuje. A i když je zvukem i pojetím tradiční a občas balancuje na hraně únosného patosu, ve výsledku to v kombinaci s frontmanovým projevem působí jen přirozeně a zcela na místě. A jen v superlativech se dá hovořit o dvojité pohostinské účasti saxofonisty Petra Venkrbce, který - ačkoliv se v posledních letech pohybuje v úplně jiných hudebních vodách - nejenže projevil svůj geniální muzikantský cit, ale oběma skladbám pomohl už i tak výbornou atmosféru pozdvihnout o stupeň výš.

Novinka Luboše Pospíšila má sílu oslovit příjemce napříč generacemi a vševypovídajícím způsobem informuje o aktuálně nadprůměrné formě skupiny 5P. Nabízí nadčasovost a vyrovnanou směs balad i vybočení až někam k poprocku na straně jedné a folku na té druhé. Staví výtečnou atmosféru, povzbuzuje k optimismu a navozuje přesvědčení, že i hudebně se dá stárnout s grácií a bez stop senilnění. Dokazuje, že pokoušet se překonávat své životní milníky (kterými jsou pro Pospíšila bezesporu alba z osmdesátých let) má i pro matadory scény smysl a že se minimálně dostat na jejich úroveň i může podařit.

Neřež: Kolektivní vina (Jiný břeh)
http://www.nerez.me/

Svým "oháčkovaným“ názvem i třeba diskografií na webu se kapela Neřež hlásí a upomíná k dnes již dávné historii svého předchůdce, ale vlastně to ani nemá zapotřebí. Neřež už je dlouhá léta zavedenou partou, která ani v nejmenším nemusí žít z minulosti, jde stále dál, a jak jasně dokumentuje nová deska, má i stále co nabídnout. Již poněkolikáté inovovaná sestava působí čerstvým a hudebně mladým dojmem a je vlastně až s podivem, jak je například zdůrazňováno, že album obsahuje skladby z úspěšného filmu Román pro muže – jako by snad bylo potřeba prodat přes tuto informaci i nějaké méně kvalitní písně. S podivem proto, že totiž žádné takové na desce nejsou.

Šesté album skupiny míchá folkovou upřímnost, až šansonu se přibližující introvertnost i cit pro chytrou písničku. Křehké výpovědi se tak přirozeně ocitají vedle na pomezí folkrocku a popu se pohybujících, posluchačsky vstřícných skladeb, jakou je třeba Čertovská, která by klidně mohla znít v libovolném rádiu, kdyby si jejich dramaturgové neseděli na uších. Album tak prozrazuje vkus jeho tvůrců i skladatelskou potenci, a je jen škoda, že krom příznivců skupiny, se o tom nejspíš moc posluchačů nedozví.

Námět i vyznění mnohých skladeb je až melancholické, rekapitulační, a prozrazuje autorské ohlížení i chuť věnovat se hlubším tématům. Řeč je o stárnutí, partnerských vztazích či často neodůvodněných pocitech zmaru spojených s pochybováním, které čas od času přepadnou každého alespoň průměrně citlivého jedince. A je bezesporu skvělé, že se to obejde bez přebytečného patosu a kýče. Vedle textů, které nejsou jen pouhou výplní, však album prozrazuje i důsledný přístup ke složce hudební: dokazují ho dotažená aranžmá,  vhodně vybraní hosté (například "nevyčnívající“ smyčcový kvartet či celek zpestřující hlas písničkářky Jany Šteflíčkové) i neodbyté nahrávání.

Kolektivní vina je vydařené album, poslechově příjemná a milá, ale i dostatečně sdělná deska pro ty, kteří nejsou líní poslouchat. Obsahuje skladby jako je Benátecká Vrutice, které rozhodně potěší letité fanoušky Nerezu, ale i řadu položek zajímavých i pro ty, pro něž  je už legendární kapela jen součástí historie a nechtějí se jen ohlížet. Ona vyrovnanost, s jakou tu dochází ke smíření se s vlastní minulostí a zároveň k pohledu na věc zcela současnému, je možná na celé nahrávce tím nejzajímavějším.