Domácí hudební tipy
Vokální hrátky, milé retro a popěvky z vodácké putyky

Nadžánroví interpreti, kteří nejsou součástí nějaké komunity či "scény", to vždy měli těžší. Většinou na sebe hůře upozorňují, a zatímco pro určitý okruh posluchačů jsou kultem, pro ty ostatní jen dalším neznámým jménem. Což ale ani v nejmenším neznamená, že by nestáli za pozornost.

Doubravánek: Konec unylých dnů (Magda) 
http://bandzone.cz/doubravanek

Pěvecký sbor Doubravánek je raritou. O to víc škoda, že jeho druhé album je ještě utajenější než debut z roku 2006. Jasně - početné těleso (na albu je sestava přesně dvacetičlenná) koncertuje spíš sporadicky a mnohem víc se ví o angažmá sbormistra Marka Doubravy v Tata Bojs a Hm… (kteří se na desce pohostinsky také podíleli), ale přesto jde rozhodně o tak podařenou záležitost, že stojí za vyhledání.

Dramaturgicky se album nese v podobném duchu jako debut: dva autorské příspěvky Marka Doubravy zpestřují sérii nápaditých úprav, které ze skladeb Petera Lipy, The Doors nebo  Boba Dylana dělají výtečné coververze. Nechybí ovšem ani makedonská či finská lidovka či skladba It Had Better Be Tonight ze slavného Růžového pantera či Psí spřežení vtipné country-punkové kapely Tři čutory. To vše důmyslně zaranžováno do sladěných chórů a vícehlasých dialogů pánské a dámské části souboru, kořeněno občasnými pěveckými sóly a jen minimálně, funkčně použitými nástroji.

Doubravánek i na své druhé studiové nahrávce oslavuje krásu lidského hlasu. Svým způsobem zachraňuje cosi, co mizí: současná hudba klade důraz hlavně na propracovaný zvuk a vokální projev je degradován na pozici jednoho z nástrojů, případně úplně zredukován, čímž mizí tradiční formát písně. O - obzvlášť na dnešní r´n´b scéně nezbytném a nadužívaném - počítačovém dolaďování hlasů efektem auto-tune ani nemluvě.

Skladby Doubravánku tak i tentokrát přinášejí na jedné straně pocit retra, čehosi tradičního, a mohou zneklidňovat svou určitou rezignací na současnost, ale na druhé straně neutají ono nadšení zúčastněných, prostou radost z hudby, která se dnes vytrácí pod nánosem žánrových póz a dogmat. A zdánlivá nepraktičnost, která se promítla i do obalu (kde digipack nahradil poskládaný plakát s vloženým diskem), k tomu všemu nějak patří a je vlastně logická.

Ponožky pana Semtamťuka: Na komoru (Hnízdo rec./ Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/ponozkypanasemtamtuka

V jednom z bývalých zaměstnání jsem před lety trávil pracovní čas v kolektivu důchodců, kterým k rychle utíkající pracovní době vyhrávalo Country radio - povětšinou letité písně Zelenáčů, Hoboes a Brontosaurů ze sedmdesátých let. A jedna z mála skladeb mladšího data vzniku byla černěhumorná a na rádiový éter až překvapivě volnomyšlenkářská píseň Rozptylová loučka. Tak jsem zaregistroval těleso s bizarním názvem Ponožky pana Semtamťuka, nesrozumitelným pro každého, kdo nezná jistý letitý komiks vycházející ve Čtyřlístku.

PPS se pohybují hlavně v trampsko-countryových kruzích, ale svým mixem hospodského šramlu, country a vlivů dixielandu mají mnohem blíž k mezižánrovým plavcům, jako byl  někdejší Nahoru po schodišti dolů band a stále jsou Rudovous, Pláče kočka, Byl pes nebo Traband. Což není náhoda - z Trabandu má kapela v dresu  jednoho bývalého a jednoho současného člena.

I na novém, už třetím albu kapela zní jako jam mladšího klonu Banjo bandu Ivana Mládka s libovolným country umělcem v nádražní putyce. Zní to povětšinou sympaticky, ale zároveň až podezřele stále podobně. A nástrojové spojení trubky, akordeonu a případně banja, navíc ve spojení s charakteristickým hlasem frontmana Tomáše Suchého, je občas až vražedné. Písničky bojují se zaměnitelností a při opakovaných posleších se slévají do jedné vlny, splachující vůbec ne špatné texty i radostné muzicírování. Což je škoda.

Při důkladnějším poslechu se nabízí varianta, že nejde o vadu kapely jako takové, která naživo s přesvědčivostí nebude mít  problém, a dokonce ani skladeb samotných, ale spíš nešťastně pojaté nahrávky, které nesvědčí pouhé zakonzervování. Tady by prostě pomohl zkušený producent, který by dal skladbám i smysluplnou studiovou podobu. A který by jednolitý zvuk občas "rozbil" netradičním nástrojem nebo samplem, občas někomu z muzikantů zavelel pauzírovat, aby všude nehráli všichni, a písničky dostaly větší dynamiku.

Přesto materiál na desce zachycený dokazuje, že pokud posluchač má rád výše uvedené soubory, měl by se i po tomto albu popídit, protože pro něj může být příjemným osvěžením. "Rokenrolový" Recepis,  oddechové retro Rendez Vous i  křehce melancholická  závěrečná V půli dokazují, že potenciál tu je a že k tomu, aby se z PPS stala nejen autentická, ale i výjimečná záležitost, nechybí mnoho.