Král odchází a jde sadem
11.12.2007 13:48 Původní zpráva
Divadelní hra skutečně žije až na jevišti. Text je polotovar. Až bude Odcházení inscenováno, půjde o trochu jiné dílo. Tady v textu je autor definitivní.
Ten, kdo se o Havla zajímal už třeba před dvaceti lety, je koneckonců zvyklý na to, že jeho hry zpravidla nejprve četl a teprve pak je mohl někde vidět. Havlovský styl, jeho používání jazyka, jeho vtip a ironie, jeho typicky důmyslná architektura motivů a situací, jeho cit pro proměnu řeči v pokleslou frázi a banalitu - to všechno jsou důvody, proč jsou Havlovy hry přitažlivé jaksi i ve stavu polotovaru. Je tu ještě další důvod k předčasné pozornosti - a ten samozřejmě vězí v autorově osobě, v jeho mimořádné situaci, lidské, politické, umělecké, která ovšem trvá už desetiletí, protože ať Havel chce nebo nechce, středem zájmu prostě bude, ať udělá cokoli.
„Odcházení" je přesně zvolený titul. Vlastně k němu jako by ani nebylo co dodat. Nikoli odchod, nýbrž stav, který probíhá, nezavršil se, ale během něj se ztrácí a rozpouští status, který tu byl předtím. Vsadil bych se, že název měl autor vymyšlený ještě dřív, než tušil, jakým směrem při psaní vůbec vykročí. Ono „odcházení" totiž muselo před několika lety, v čase končícího Havlova prezidentství a v čase následujícím, představovat tak silný životní pocit, že se nutně někde projevit musel. Byl reálný a zároveň existenciální. Vystihuje dokonale Havlovu životní etapu, která určitě přinesla mnoho úlevy, ale současně i stav jakési bez-moci a elegické marnosti. Viděl, při vší vážnosti, jíž se mu stále dostávalo, že jeho svět, jeho hodnoty i zcela konkrétní věci zanikají, mizejí, odcházejí. Člověk by musel být kámen bez citu, aby jím takové poznání neotřáslo, byť je rozumem přijal a pochopil. Deprese, pocit zneuznání, snad i sebelítost jsou průvodními znaky takové životní fáze. Havel má štěstí, že je umělec a tvořivý člověk. Jeho odpovědí je dílo; nutně se v něm však muselo projevit, kdy a za jakých okolností ho psal. Hra Odcházení s osobní situací Václava Havla stojí a padá. Naštěstí je v ní dost sebeironie, která její hořkou intonaci nadzvedává a obrací v katarzi.
Unavená naděje
Odcházení připomíná Largo desolato, hru, kterou Havel napsal v roce 1984 po návratu z vězení. Obě spojuje protagonista s havlovskými rysy, ale ještě víc je to zachycení stavu životní krize. Doba o dvacet let pokročila a z Leopolda Kopřivy, rozervané naděje národa, která však není schopna najít naději v sobě samém, je stárnoucí bývalý kancléř Vilém Rieger, který musí opustit státní vilu a krásný sad. Je to přitom postava jakoby bez vlastností, unavený muž, stín něčeho snad významného, jenže vlastně není jasné čeho. Jeho tajemníci balí věci a on sám je jaksi zmatený a zaskočený, zcela soustředěný na minulost a představu, jak důležitou stopu v ní zanechal. Je ješitný a zároveň nejistý, zažívá trauma ze ztráty vlivu, ale snaží se je zamaskovat a nést s hrdostí, čímž trauma jen víc vyniká. Na kancléřovo místo už nastupuje jeho protivník, náměstek a později vicepředseda Vlastík Klein, jehož perfidní charakter těžko zapře inspiraci víc než zjevnou. Sad hodlá vykácet a postavit tam nějaký zábavní park, vilu přeměnit v erotický podnik. Riegerovi nabízí smlouvu, že by se vystěhovat nemusel, pokud by veřejně podpořil novou - Kleinovu - vládu.
Vše, nač byl Rieger zvyklý, se hroutí, mizí a rozplývá. Je obklopen suitou svých blízkých, která buď rozmnožuje jeho iluze o sobě samém, nebo se ho už chystá vyměnit. Vyniká tu obzvláště postava Riegerovy dlouholeté přítelkyně Ireny, napsaná s gustem a ironií. Pochopíme rovněž, proč autor tak trval na tom, že ji má hrát Dagmar Havlová. Věru stěží si lze představit někoho jiného.
Nad tímto soumračným dějištěm se vznášejí dva divadelní archetypy: Shakespearův král Lear, který zrazen všemi stojí uprostřed bouře a pustiny, a motiv Čechovova Višňového sadu, do nějž se zakusují zuby motorové pily. Druhým ozvláštněním je autorův hlas, který vstupuje do děje, komentuje pojetí inscenace (jež ještě samozřejmě „neexistuje") a mírně ironicky reflektuje sám sebe.
Mechanický sad
Důležitější než zápletka a postmoderní triky je ale typicky havlovsky rozehraný rej absurdna, kterým téma uchopil a celé jím obestřel: nikdo tu vlastně nekoná nic smysluplného, banality znějí na obou stranách, jsou natolik klouzavé, že mohou plynule přecházet z jedněch úst do druhých. Autorovo téma ztráty autenticity a vyprázdnění tu nalezlo svůj objekt v postavách tajemníků a poradců poradců, kteří vytvářejí jazyk současné politiky, jenž zní jako jedna velká fráze. Nikoho nezajímá, co říká ten druhý, jenž však přitom nic, co by někoho zajímat mohlo, neříká. Staré, ušlechtilé fráze Riegerovy prohrávají v konfrontaci s moderními, agresivními frázemi médií. Jejich zástupci (redaktor deníku Fuj Jack a fotograf Bob) nastoupili na místo postav, které byly v dřívějších Havlových hrách přisouzeny poněkud poklesle démonickým postavám proradných fízlů, pomocníků a úskočných filutů.
Čtenář, kterému je havlovské vidění věcí blízké a jenž je schopen rozpoznat jeho sebeironii, která se druhým může mylně jevit jako sebestřednost, se cítí v jeho hře dobře. Poznává v ní, že autor potřeboval ještě jednou, nyní tedy umělecky, vyjádřit distanci od politiky, která nastoupila po jeho odchodu, chtěl dostat na pódium témata, k nimž se kriticky vyjadřoval dlouhá léta (média, zkorumpovanost, zjalovění politiky, ničivý pragmatismus...), a zároveň provést jakousi ozdravnou vivisekci i sám na sobě. Otázka je, zda pro to nezvolil metaforu, která se nabízela až poněkud snadno, ale byla tak přitažlivá: ješitný popletený král Lear a poněkud iluzorní višňový sad, který ani nebyl jeho... Domnívám se však, že své dávné téma, jímž se stal velkým světovým dramatikem, totiž to, jak se člověka zmocňuje fráze a on sám se proměňuje v její mechanismus, uplatnil - mechanicky. Čtenáře toho na hře překvapí jen málo, postupuje v ní sice se zájmem, ale jaksi bez údivu. Je bravurně a většinou vtipně napsaná, ale jako by jí chyběl nadosobní přesah a zásah do středu věcí, kdy čtenář (divák) je stržen nelogickou logikou, kterou mu Havel ve svých dřívějších hrách odkryl. Místo toho má Odcházení spíš atmosféru silné, byť na povrchu tlumené osobní emoce. Působí proto jako hra-osobní gesto, nikoli jako hra-symbol, která by měla přesvědčivost i bez Havlova lidského kontextu, byť tak mimořádného.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.