Paralelní historie dobývání vesmíru
18.01.2008 11:05
Hovoří-li se o malíři Pavlu Brázdovi (*1926), bývá hned v úvodu zmíněna jeho nezávislost na oficiálním umění v dobách totalitního režimu. Brázda však není jen vzorem morálním - kdyby se jeho zásluhy omezovaly pouze na etiku, zřejmě by nebylo nutné a ani možné uspořádat mu retrospektivní výstavu.
Občanská nepodrobenost Pavla Brázdy je dnes naštěstí jen vysvětlující poznámkou k jeho malířskému dílu, respektive k jeho osudům v letech 1948-1989. Stručně řečeno: až na výjimky v těchto letech Pavel Brázda nemohl a ani nechtěl vystavovat. Jeho obrazy a kresby vznikaly v izolaci a teprve s postupem let, de facto až na konci totality, si získaly vpravdě kultovní pověst srovnatelnou s bezvýhradným přijímáním undergroundových veličin typu Egona Bondyho. Nikoli náhodou se jeho obrazy - s výjimkou několika polosoukromých akcí - poprvé objevily až na výstavě mladých nekonformních umělců v pražské, tehdy dezolátní Vinohradské tržnici na jaře 1989. Brázda v té době přesahoval průměrný věk zúčastněných umělců o čtyřicet let.
Pět minut před koncem
Brázdův rodinný původ byl beznadějně buržoazní (otec významný brněnský advokát, matka neteř bratrů Čapků), což pro mladého umělce na konci čtyřicátých let znamenalo vážný handicap. Kultivované rodinné prostředí, kde k dobrému tónu patřil zájem o moderní umění, ho z hlediska socrealistické estetiky infikovalo úpadkovými uměleckými směry. Umělecké školství po roce 1948 o něho nemělo zájem a on neměl zájem o ně. Zdá se, že svým následným odchodem do ústraní získal to, o čem si mohli dát oficiální umělci jen zdát: spoustu času a absolutní uměleckou svobodu.
Těžištěm aktuální retrospektivní výstavy jsou Brázdovy práce z padesátých let. Neohromují formálními inovacemi, ale spíše obsahovou naléhavostí. Brázda jako by ignoroval modernismus a inspiraci hledal kdesi zpátky či stranou. Byl zaujat renesančním malířstvím a současně i poezií velkoměsta, spotřebním uměním plakátů a reklam. Výsledkem jsou magické obrazy, kombinující úzkostlivý realismus s naivní přímočarostí lidových tvůrců.
Celá léta se vracel ke svému boschovskému opus magnum, apokalyptickému výjevu Pět minut před koncem světa. Těžko bychom hledali přiléhavější ilustraci atmosféry studené války, která hrozila totálním zničením lidské civilizace. Alternativu k depresím z konce světa představuje souběžně vznikající série Astronautů. Monumentalizující postavy dobyvatelů vesmíru jsou nositeli naděje a lidské hrdosti, ale mají v sobě i něco z groteskní vážnosti ilustrací k fantastickým románům J. M. Trosky. Ve schopnosti originální syntézy zdánlivě neslučitelných prvků lze vidět i největší hodnotu práce Pavla Brázdy. Kombinuje podněty z vysoké i nízké kultury a vytváří z nich samostatný vesmír s vlastní mytologií i estetikou.
Outsideři an sich
Přestože je Brázda tradičně popisován jako outsider, netvořil ve vzduchoprázdnu. Náměty i styl jeho neobvyklých děl přece jen rezonují s dobou, ve které vznikaly. Cyklus motocyklových závodníků z padesátých let odkazuje k optimistickému světu meziválečné avantgardy, ale i k dobové civilizační fascinaci v dílech oficiálně působící výtvarnické skupiny Radar.
Obrazy dětských her jako Slunko se koupe s dětmi z roku 1955 nebo protiválečné náměty dokonce subverzivně variují oficiální tematiku socialistického realismu. V neposlední řadě má Brázdova tvorba blízko k fantazijnímu realismu Rakušanů Arika Bauera, Ernsta Fuchse nebo Rudolfa Hausnera. Avšak už od poloviny padesátých let se Brázda zabýval různými způsoby zjednodušování lidských figur, až si vytvořil osobitý znakový systém, který rozvíjí dodnes.
Retrospektiva Pavla Brázdy pokračuje v linii výstav Národní galerie v Praze, která představuje osobnosti stojící stranou oficiálního umění i avantgardních programů. Vladimír V. Modrý, Karel Šlenger i Pavel Brázda žili a tvořili stranou veřejnosti i širší umělecké komunity. O to větší intenzity autorské výpovědi ve svých dílech dosahovali. Jejich izolaci můžeme přičíst ideologizaci kultury v poválečném období a rozdělení umělecké scény na oficiální a neoficiální, ale i vnitřní vyčerpanosti českého moderního umění v poválečných letech. Přesto se domnívám, že by tyto osobnosti (a to včetně Pavla Brázdy) stály stranou davu i tehdy, kdyby žily v demokratických podmínkách. Jejich dílo ve své době nepředstavovalo jen alternativu politickou, ale i osobní a uměleckou. Linie „outsiderských" retrospektiv Národní galerie představuje závažný pokus o nový pohled na dějiny českého umění dvacátého století. Radikálnost i nutnost této revize dokresluje skutečnost, že Pavel Brázda chybí v nedávno vydaných a jinak výborných Dějinách českého výtvarného umění 1938-1959 z nakladatelství Academia.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.