Filmová novinka
Birds of Prey: vyprávění neoslňujícího příběhu po "deadpoolovsku"

Filmový rok 2020 se v komiksovém žánru nese v duchu ženské emancipace. Letos nás čeká Black Widow nebo pokračování Wonder Woman. První na řadu ale přišla známá záporačka Harley Quinn. Snímek se sáhodlouhým názvem Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn) však příliš originality nepřináší.

Harley (Margot Robbieová) se rozešla s Jokerem a rázem se ocitla v podsvětí padouchů sama bez ochrany. Toho chce řada lidí, kterým v minulosti nějakým způsobem fyzicky, psychicky či materiálně ukřivdila, využít a dát jí co proto. Jenomže Harley se o sebe umí postarat, obzvlášť když tu a tam přijde v pravý čas pomoc od dalších nezávislých žen, které si s nebezpečnými muži srovnávají účty.

Nakonec se ve hře objeví vzácný diamant, malá dívka Cassandra (Ella Jay Bascová), jež ho šikovně ukradne, a opravdový oheň je na střeše. Diamant totiž patří vznětlivému a hlavně majetnickému vládci podsvětí Romanu Sionisovi (Ewan McGregor) s úchylkou pro vyřezávání obličejových masek. Harley se tak musí spojit s dalšími nebojácnými hrdinkami, aby Cassandru společně ochránily.

Film začíná voiceoverem Harley, která po celou dobu vypráví svůj příběh. Zpočátku to dělá trochu na přeskáčku, jakmile si ale divák chronologický nepořádek uvědomí, dojde pomocí přetáčky k nápravě a vynechaný kousek puzzle do sebe zapadne. Nijak zvlášť efektní to ale není, spíše jde o jakýsi pokus tvůrčí okázalosti, který se minul účinkem. Totéž platí pro boření čtvrté stěny, tedy případy, kdy postava promlouvá přímo k divákovi, s čímž přišel v superhrdinském žánru jako první Deadpool. Harley to jednak nedělá tak často, aby to bylo podnětné a jednak to působí jako přehnaná snaha napodobit právě zmíněného antihrdinu.

Málo šílená Harley

Hlas Robbieové je jinak šarmantní a zdánlivě dodává postavě na její přirozené a slavné šílenosti. Ovšem to, co takto zní, se podle toho nechová. Jednoduše řečeno, Harley je ve svém vystupování málo šílená. Ano, jejím domácím mazlíčkem je hyena, mužům ráda přeráží nohy vejpůl, na druhou stranu ale projevuje docela často hluboké city, a i když australská herečka je přirozený talent a tyto scény prodává dobře, psychopatickou stránku její role to podkopává.

Zároveň je ovšem zjevné, že bez projevení citů by se film rozpadal ve svém záměru poukázat na utlačování žen muži. Jde například o pracovní křivdu v případě schopné detektivky Renee Montoyové (Rosie Perezová), jejíž práci si přivlastňují kolegové, nebo i o neschopnost být sama nezávislá na mužském protějšku, o čemž vlastně primárně film je a což se nakonec povede hlavní hrdince překonat. Za podrazy vůči ženám nakonec všichni muži zaplatí. V jejich negativním zobrazení se však tlačí moc na pilu, ani jeden z nich tam prakticky nekoná žádné dobro a vůči ženám se všichni chovají tak, že si tu nakládačku prostě zaslouží. Jedna z postav - Huntress (Mary Elizabeth Winsteadová) - je dokonce  přímo poháněna pomstou. Její příběh pomocí flashbacků evokuje cestu Nevěsty v Tarantinově Kill Billovi. Celé téma pomsty a tím pádem zrození Huntress je trefně zesměšňováno i díky záměrně prkennému výkonu Winsteadové.

Ženský cit pro detail

Ostatně humor ve filmu celkově funguje. Ani ne tak v hláškách jako spíše v přirozeném chování postav a mnohdy i v akčních scénách. Ty jsou navíc ve své explicitnosti občas překvapivě hodně silné (znovu se nabízí srovnání s Deadpoolem) a divák, který se nevyžívá ve sledování otevřených zlomenin, asi párkrát schová obličej do dlaní. O tom, že na režisérské židli sedí žena (Cathy Yanová) a na bojové choreografii se podílely ženy, se pak přesvědčíme ve finální rvačce, kdy Harley půjčí gumičku do vlasů další kolegyni Black Canary (Jurnee Smollett-Bellová).

Zatímco však bojové scény a humor baví, příběh nudí. Spousta prvků působí buď nahodile na efekt, který nakonec ani nefunguje, nebo nedotaženě. Film podstatně trpí tím, že se důraz klade na Harley, což do pozadí odsouvá jinak zajímavé vedlejší postavy (Huntress, Black Canary), jejichž příběhy byly epizodně naťuknuty. I McGregor se jakožto hlavní padouch nedočká mnoho prostoru, v roli "šastlého" maniaka bažícího po vyvolávání strachu ale rozhodně nezklamal.

Závěrem ještě musíme upozornit na to, že o žádnou ryzí týmovku ženských hrdinek nejde. Filmu sedí spíše jen druhá polovina názvu. Ne že by slůvko birds (ptáčci) v průběhu necelých dvou hodin několikrát nezaznělo, nicméně přímo pohromadě se všech pět hrdinek setká až ve finále, což je trochu škoda, neboť pohromadě jim to viditelně klape.