Filmová recenze
Coco: světy se prolnou na Dušičky

Nejnovější animovaný film, který ve čtvrtek s pompou vstoupil do našich kin, má na svědomí Disney - respektive jeho dceřiná společnost Pixar. Jako každý rok, po loňské trojce Aut přišla s dalším animákem. Tentokrát ale s docela netypickým. Mexickým a záhrobním. A s promyšleným příběhem, což je u animovaných filmů jindy dost netypické.

Současná technologie umožňuje tvůrcům animovaného filmu prakticky cokoli. I zázraky. Bude zajímavé sledovat, kde se vývoj zastaví, protože už nyní některé záběry v Coco vůbec nevypadají animovaně, ale neskutečně reálně. Okamžiky, kdy se Miguel poprvé podívá do světa mrtvých, jsou ještě více okouzlující než podobné záběry třeba v Pátém elementu. A to byl film Luca Bessona svého času průkopníkem ve vizích budoucnosti.

Dva světy vedle sebe

Malý Miguel má trochu potíže. Moc rád by rád hrál na kytaru a stal se muzikantem jako jeho velký vzor, největší mariachi všech dob Ernesto de la Cruz, ale jeho jinak milující rodina je jako patrně jediná v Mexiku zcela proti jakékoli hudbě. Může za to rodinná tragédie Miguelovy prababičky, jejíž otec kvůli hudbě opustil rodinu. Ovšem je tady Den mrtvých, Día de los Muertos, mexické Dušičky - a s nimi velká soutěž hudebníků na náměstí. Jenže o tom Miguelova rodina nechce ani slyšet. Dokonce mu babička raději rozbije kytaru, jen aby chlapec zapomněl na nesmysly o hudbě.

Miguel se ale vzdát nehodlá. Vloupá se do hrobky samotného Ernesta de la Cruze, aby si od něj vypůjčil jeho slavnou kytaru - když tu se stane něco podivného. Okrást mrtvého přináší kletbu a Miguel se ocitá ve světě mrtvých. Setká se v něm se svými příbuznými, což je milé. Méně milé už je, že musí od nich dostat do východu slunce požehnání, jinak bude muset zůstat v záhrobí. A příbuzní mu chtějí dát požehnání jen se slibem, že nikdy nebude hrát na kytaru. To se Miguelovi ale vůbec nelíbí. Co kdyby mu dal požehnání třeba právě prapradědeček, co kdysi opustil rodinu - a kterým je, jak se zdá, samotný Ernesto de la Cruz...?

Mexické mýty a legendy

Día de los Muertos je možná nejzábavnější způsob slavení Dušiček na celém světě. Žádné zádumčivé návštěvy u hrobů jako u nás. Spousta masek, lebek, alkoholu, veselí - a duše zemřelých přicházejí za živými, ne naopak. Tedy pokud si živí příbuzní vystaví jejich fotografie. Jednu noc v roce se tak prolínají světy, které jinak paralelně existují vedle sebe. Je proto riskantní si s mrtvými něco začínat, co kdyby se nepodařilo včas vrátit... Právě na tuhle strunu vsadili tvůrci filmu Coco - a byla to trefa do černého. Poprvé se tak hrdiny v animáku stali Mexičané. Není divu, že Coco bořilo rekordy návštěvnosti v tamních kinech.

Pokud snímek může vedle animace na něco sázet, je to promyšlený scénář. Obvykle je děj pro animák nepodstatný a slouží jen jako kulisa pro trikovou exhibici, tady ale příběh smysl dává. Jistě, nechybí morální poučení, jak je důležité, aby rodina byla pohromadě, není všechno zlato, co se třpytí, a tak dále, ale především ohledně Miguelova pátrání po vlastní rodinné historii děj přináší v animovaném filmu málo vídané twisty. Nepřekvapí, že i kvůli scénáři si nedávno Coco z rozdělování Zlatých glóbů odneslo cenu za nejlepší animovaný film a totéž se očekává i na Oscarech.

Možná přijde i Frida Kahlo

Na druhou stranu se ani Coco nevyhnulo otravným klišé. Proměna Miguela ze vzpurného spratka v uvědomělé dítko. Z jeho průvodce po světě mrtvých, podvodníka Hectora, se vyklube kostlivec se zlatým srdcem, alebrijes (pestře barevní zvířecí průvodci duší do světa mrtvých) nemají jiný smysl než jen okouzlovat. Nechybí hektolitry patosu a kýče. Nakonec, jako v každém filmu pro děti. A pokud dospělí nepřistoupí na tuhle hru, budou mít při sledování animáku se svými ratolestmi trochu problém. Obvyklých popkulturních narážek tu vůbec není mnoho, zaujme snad leda specifické focení selfíček s lebkami, a sice se mihne i největší mexická celebrita všech dob Frida Kahlo, ale děj s kulturně jiným světem vůbec nepracuje. Přitom kolik vtipů se mohlo vymyslet!

Coco totiž nepracuje s humorem jako klíčovou složkou filmu. Když už tam vtipy divák vidí, jsou hodně dětské a pro udržení pozornosti nejmladších. Většinu času převládá slavnostně-melancholická nálada, jaká asi k Día de los Muertos patří. Ta potom vnucuje otázku, komu je animák určen. Do kina by na něj měli jít všichni - ovšem v důsledku toho nemá cílovku žádnou. A to je problém. Třeba i v tom, že ve snaze nikoho nevyděsit kostlivci připomínají Tima Burtona, ale zůstávají na půli cesty.

Hodnocení: 70 %