La Llorona: bílá paní potápí nejen děti, ale i samu sebe

V pořadí již šestý film propojeného filmového světa V zajetí démonů - La Llorona: Prokletá žena dokáže podobně jako většina předchůdců pořádně vylekat, obzvlášť když ji sledujete na velkém plátně v IMAXU. Všechno ostatní kolem je ale příliš generické. O třídu výš snímky Jamese Wana (Aquaman, V zajetí démonů) tak zůstávají tím hlavním tahounem hororového světa ze studia Warner Bros.

La Llorona neboli plačící žena je zasazena do sedmdesátých let v Los Angeles. Zlo zrozené ze zla, které vykonala mladá matka na svých dětech, jež utopila v reakci na nevěru manžela. Strašidelný, nepříjemně ubrečený přízrak se tak zaměřuje na děti. Chce utopit ty cizí, aby nahradil ty své. V tomhle případě se přilepí na mladou vdovu se dvěma dětmi.

Sociální pracovnice Anna (Linda Cardelliniová) se v práci chová soucitně a na jednotlivých případech jí osobně záleží. Když ale navštíví matku, s jejímž případem už je několik let obeznámena, začne se chovat neuvěřitelně hloupě. Nejenže absolutně nevěnuje pozornost více než varovným signálům a ani pořádně nevyslechne matku, kterou podle svých slov tak dobře zná, ale příkladem nejde ani ve vlastní rodině. Děti tahá s sebou po nocích na místo vraždy a jídlo jim vaří z polotovarů.

Její děti zdědily chytrost nejspíš po svém zemřelém otci, který byl policistou. Zatímco jejich matka začne jednat, až když se před ní plačící žena sama zjeví, ony se se smrtelnou hrozbou, již čelí, sžijí docela rychle. S přibývajícím časem se však zejména chování malého chlapce překlopí až do příliš hrdinské roviny, což postrádá smysl vzhledem k tomu, jak La Llorona vypadá a co dětem provádí.

Pravým hrdinou příběhu je, jak jinak, jakýsi vymítač ďábla - bývalý kněz, který je nyní šamanem a věří v Boha i ve vědu. Moc toho nenamluví a spíše rovnou jedná. Když už ale něco řekne, tak většinou pobaví. Hlavně se však od zbytku postav nechová tak předvídatelně a nelogicky, čímž režisér Michael Chaves aspoň trochu využívá latinskoamerických reálií, které jsou s prokletou ženou spojeny.

Příliš předvídatelné

V příběhových kolejích je La Llorona jen dalším hororem z mnoha. Probouzející se zlo → hlavní (v tomhle případě neuvěřitelně nedovtipné) postavy přehlížející nebezpečí → uvědomění si hrozby → volání církve o pomoc → finální střet. Vše sice za onu hodinu a půl plyne dobrým tempem, nic navíc ale La Llorona nepřináší. Ve svém žánru zkrátka nemá žádné tvůrčí eso v rukávu, kterým by překvapila. Jediným trumfem tak zůstává to, co díky dnešním technologickým možnostem (mix zvuku, digitální triky) dokáže většina hororů. Samotná La Llorona jako hrozivá bílá paní vypadá opravdu povedeně a člověk se prostě párkrát lekne, obzvlášť sedí-li ve velkém kinosálu.

La Llorona tak trochu promrhala potenciál. Nevyužila svého latinskoamerického původu, který se až na herecké etnikum do příběhu nijak zvlášť nepromítl, což je škoda, protože takových hororů zase tolik není. Chaves natočil víceméně jen obyčejný, předvídatelný horor s pár povedenými lekačkami. Nejde o žádný průšvih, ale díru do hororového universa s tím také neudělal.