Česká novinka
Zlatý podraz: kýčovité sportovní drama

Je jistě chvályhodné, když v rámci připomenutí stoletého výročí existence samostatného státu zamíří do kin neznámý, ale o to ambicióznější příběh podle skutečné události z naší historie. Ani sportovních filmů moc nevídáme - natož o basketbalu. Jenže ve snaze vystavět dobovou fresku tvůrci honí příliš mnoho psů. A nakonec vše pohřbí pod lavinou kýče.

Je to drama mezilidských vztahů a ohýbání hřbetů na pozadí dvou totalitních režimů? Je to sportovní příběh úspěšné generace basketbalistů? Je to romantická historka o lásce bohatého a úspěšného kluka s chudou emigrantskou popelkou? Od všeho trochu - a ještě zastřešeno v historickém formátu. Zlatý podraz má neskromné cíle a velikášsky se pokouší o zachycení ducha dané doby s mnoha motivy. Spíš divadelní a seriálový režisér Radim Špaček se pokusil o největší dílo své kariéry, ale po zhlédnutí zůstávají jen rozpaky. Že na daný úkol nestačil, je zjevné. Ale on na něj ani nemohl stačit. S tak špatným scénářem by uspěl jen málokdo.

Pod vysokými koši...

Film má pokrývat období mezi lety 1938 až 1951 (ale nepokrývá, jak brzy zjistíme) v životě mladého basketbalisty - tehdejší terminologií by se slušelo říct spíše košíkáře - Franty Prokeše (Filip Březina) a jeho nejbližších přátel, kteří tvoří poválečnou československou basketbalovou reprezentaci. Po marasmu druhé světové války, která se na týmu neblaze podepíše především v osobě trenéra Valenty (Stanislav Majer), přichází konečně vytoužené období svobody. Československá reprezentace vyráží na první poválečné mistrovství Evropy do Švýcarska, odkud si přiveze nejen nečekaný úspěch, ale lídr týmu Franta i lásku - zamiluje se do polské emigrantky, francouzsky hovořící Michelle (Patrycja Volny).

Jenže doba je zlá. Stoupá tlak soudruhů, po únoru 1948 už zcela otevřeně. Někteří členové reprezentace se ke komunistům hlásí, jiní s nimi hlasitě nesouhlasí. Vedoucí mužstva Hrabal (Ondřej Malý) se snaží lavírovat mezi všemi a zároveň si kus slávy urvat i pro sebe. Franta a Michelle tak stojí před těžkou volbou, jak se v nastalé situaci zachovat...

... vysoká porážka

Což o to. Oč tvůrcům jde, je zřejmé: problém je, že se jim cíl nedaří realizovat. Tak moc tlačí na pilu, až se Zlatý podraz v závěru zvrhává v bohapustý kýč. Pohled na dvorek věznice za nostalgické hudby už tu byl - a to v retro muzikálu Filipa Renče Rebelové. Radim Špaček šel ještě dál: nechal scénu podmalovat podivným remixem české hymny. Studem za tvůrce v takové chvíli hoří nejedna tvář.

A to si jeden ze scenáristů Jakub Bažant přál, aby na diváka dýchl étos první republiky... Když opominu fakt, že žádná první republika ve filmu není, navozování podobného pocitu moderním remixem opravdu není správná cesta. Málokam se tolik hodí slavná hláška zhuleného Jakuba ze Samotářů: "Co je to za muziku?" - "To je státní hymna, ty vole." - "Já vím, jen jsem ji dlouho neslyšel takhle instrumentálně..."

Když je řeč o scenáristech: snad jsou Jakub Bažant a Jiří Závozda dobří sportovní redaktoři. Snad jsou i zapálení fanoušci basketu. Ale dozajista to nejsou scenáristé. Na pomoc si tihle dva patlalové přizvali Kristinu Nedvědovou, aby jim pomohla s ženskými dialogy; bohužel už nenajali nikoho, kdo by přepsal scénář do koukatelné podoby. Úpravu si zasloužil snad každičký knižní dialog. Jejich křečovitost, nevěrohodnost a směšnost tahala za uši. Mnohem víc času taky měli věnovat postavám. Jejich černobílá šablonovitost (s jedinou výjimkou) v čele s dokonalým Mirkem Dušínem Frantou je až unavující.

Bez dramaturga to nejde

Přehlídka klišé zahrnuje snad každou myslitelnou chybu a k jejich vypočítání by nestačily ani všechny prsty, jak moc jich je Zlatý podraz plný. Nejsem si třeba jist, zda se Jakub Bažant s Jiřím Závozdou někdy podívali třeba na YouTube na záznamy starších sportovních utkání. Ostatně k dispozici měli i archiv ČT. Ale je mnoho důvodů, proč si myslet, že ne. Totiž kdyby se podívali, zjistili by, že co sportovní redaktoři dnes a denně vidí na hřištích či palubovkách, ve 40. letech fakt vidět nemohli, protože se tak sportovci nechovali.

Zároveň si divák musí postesknout, proč u filmu nebyl při konečném střihu přítomen dramaturg (a pokud ano, proč nebyl aspoň trochu kompetentní). Podle oficiální synopse má příběh začínat v roce 1938, kdy se Franta seznámí s americkým trenérem - ale ta scéna zřejmě skončila na podlaze střižny. Místo ní snás začátek vrhne až někam později, americký basketbalový kouč tam najednou prostě je a Franta ho zkrátka zná.

Podobně odfláknutá je doba okupace, než se divák naděje, máme rok 1945 (aby to bylo každému jasné, doprovodí ho hláška: "Tak, je po válce...") a jede se na ME do Ženevy. Ale co se stalo mezi tím? A kdo vlastně byli ti kluci, kteří vystupují jako parta pražských hejsků (pásků, jak se jim tehdy říkalo), z nichž je najednou národní tým? Neexistovala liga? Reprezentace prostě byla a hotovo?

Světlé chvilky

Určitě neplatí, že je ve Zlatém podrazu všechno špatně. Film za vidění stojí především kvůli kamerovému umu Vladimíra Smutného, jenž (jako tradičně) předvedl svůj velmi vysoký standard. Jen a pouze díky němu je Zlatý podraz první český sportovní film, který je fakt dobře natočený. Ovšem... kdo chodí do kina kvůli kameramanovi? Nikdo. Diváci jasně předvedli, když Zlatý podraz nechali vedle návštěvnické jedničky Johnnyho Englishe při premiérovém víkendu v kinech v naprostém zapomnění. Po právu.

Vedle pasáže na mistrovství Evropy ve Švýcarsku, která je vzhledem k tomu, že se tým mladých kluků kvůli nedostatku financí ubytoval v nevěstinci, opravdu vtipná, stojí za pozornost ještě někteří herci. Mladá partička kluků ne - ani Filip Březina, ani Zdeněk Piškula nebo Jan Mansfeld za pozornost moc nestojí. Mnohem zajímavější je Ondřej Malý v další záporné roli nebo minimalistická Patrycja Volny, jež dokáže všechna citová pohnutí vyjádřit pouhým pohledem, ani nemusí mluvit, a nad svými českými kolegy vyčnívá ne o jednu, ale o několik hlav. A za to patří na piedestal královny tohoto filmu.

Ve výsledku lze Zlatý podraz označit za průšvih, a to ne jen umělecký, ale nejspíš i finanční - při rozpočtu 100 milionů korun jsou tržby za první víkend jen něco málo přes jeden milion. A to je hluboko pod očekáváním. Nelze v tom ale vidět dobrý vkus českého publika: jedničkou byla zmíněná taškařice Johnny English a dvojkou nezdařená pohádka Když draka bolí hlava. Že by dokola omílané téma křivd z minulosti už prostě netáhlo...?

Zlatý podraz