Tvorbu významného představitele českého rokokového malířství Norberta Grunda (1717 až 1767) ukazuje výstava v paláci Kinských. Poprvé veřejnosti ukazuje jeho drobné práce v celé šíři jeho tvorby a připomíná jeho letošní 300. výročí narození a 250. výročí úmrtí. Palác na Staroměstském náměstí, který je hlavním sídlem Národní galerie v Praze, je také ukázkou rokoka. Pořadatelé výstavy jeho pokoje ve druhém patře pro výstavu upravily do podoby rokokových salonů a doplnily je také dobovým nábytkem.
Výstava s podtitulem Půvab všedního dne potrvá do 18. března a vedle Grundových maleb představuje také grafiky Jana Jiřího Balzera podle Grundových děl. "Ukazují podobu i děl, která se nedochovala," řekla dnes novinářům kurátorka výstavy Marcela Vondráčková a přiblížila tak někdejší rozšířenou praxi. Kolekce grafik dokládá oblibu Grundových děl a je podle ní zajímavá i ze sběratelského hlediska, neboť na některých dílech jsou jména majitelů původních předloh.
"Jméno Norberta Grunda se stalo synonymem pro rokokovou malbu v Čechách. Jeho námětově bohatá malba zahrnuje s výjimkou zátiší všechny malířské druhy," uvedla kurátorka. Na Grundových obrazech diváci najdou podněty z holandské a vlámské žánrové malby, impulzy z italského krajinářství i vzory francouzských galantních slavností. Malíř je převedl do drobného formátu a přetvořil do idylické a hravé polohy.
Umělecky se Norbert Grund vyškolil u svého otce Christiana Grunda, dvorního malíře a správce obrazárny Libštejnských z Kolowrat. Po vyučení se odebral na cesty a mnohé podněty načerpal také ve šlechtických obrazárnách či z grafických listů. Do Prahy se Grund vrátil nejpozději roku 1751, kdy se oženil. Až do své smrti roku 1767 pak působil na Malé Straně jako člen tamního malířského cechu.
Grund nejspíše pracoval pro volný trh a na bezprostřední objednávku asi jen ojediněle. Jeho díla byla oblíbená mezi vzdělanými příslušníky středního stavu a umělci, nacházela se ale také v klášterních a aristokratických sbírkách. NG dnes vlastní více než dvě stovky jeho děl díky daru, který získala její předchůdkyně, Společnost vlasteneckých přátel umění.
