Pro sportovního komentátora Roberta Zárubu je probíhající hokejový šampionát na Slovensku dvacátým v jeho profesní kariéře. Onen dubnový pátek, kdy rozhovor pro TÝDEN vznikal, však víc prožíval fotbalový trénink svého desetiletého syna na hřišti Admiry v pražských Kobylisích. Při rozhovoru si sedl tak, aby ho mohl pozorovat.
V roce 1992 jste komentoval svůj první šampionát, hrál se v Praze. Byl jste vyklepaný?
Bylo mi čtyřiadvacet a spíš jsem všechny prudil, protože jsem všechno chtěl dělat jinak. A povedl se mi pořádný průšvih.
Co jste provedl?
Vymyslel jsem si, že zápasy budeme přerušovat obrazovými vzpomínkami, takže třeba do zápasu Německo - Švýcarsko jsem připravil ukázky z dva roky starého utkání. Nebylo možné tam dát titulek, vložili jsme to tam natvrdo, střihem. A po zápase si přišli stěžovat ostatní komentátoři, protože vůbec netušili, co se to na obrazovce dělo. Nedošlo mi, že když zasáhnu do mezinárodního signálu, budou to tam mít všichni.
* Jaké další krušné chvilky Robert Záruba zažil při komentování, co se mu povedlo a co ne?
* Připravuje si své hlášky při přenosech dopředu?
* Vnímá jako handicap, že komentuje sport, který nikdy vrcholově nedělal?
* Jak podle Záruby dopadá srovnání českého sportu s českou politikou?
* Čím si pomáhá, aby nevyhořel?
* Co říká o důvodech rozvodu s televizní moderátorkou Světlanou a o střídavé péči o syna Viktora?
Odpovědi nejen na tyto otázky čtěte v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 2. května.
