Proti zlu se má bojovat jakýmikoliv zbraněmi, tvrdil Milan Paumer ve svém posledním velkém rozhovoru v časopise TÝDEN. Muž, kterého mnozí spolu s bratry Mašíny považují za hrdiny a jiní za vrahy.
K setkání s bratry Mašíny došlo v roce 1942. Přistěhovali se do Poděbrad z Prahy a nikoho neznali. Jejich situace nebyla růžová, protože otce Josefa už hledalo gestapo. Rodinu materiálně podporovali sokolové. Otec jednou přinesl domů tašku brambor a poslal mě s ní k Mašínům. Tak jsme se seznámili, vzpomínal Paumer v TÝDNU v roce 2003.
Tři kluci, to nevěstí nic dobrého. Páchali jste nějaká alotria?
Měli jsme takový gang. Mimo nás tří v něm byl ještě Dušan Kašpar, kterému jsme přezdívali Dusík. Někdy na konci války nebo těsně po ní jsme chodili do tanečních. Docházela tam i konkurenční skupina z místní čtvrti Žižkov. S nimi jsme si to jednou rozdali u kašny na náměstí. Chytil jsem při tom parádní ránu pod oko a do rána se mi udělal monokl. Když jsem pak vstával, maminka bědovala, že má doma rváče.
V roce 1945 vám bylo čtrnáct. V tomto věku člověk hledá vzory. Kdo vás ovlivnil? Vinnetou? Rychlé šípy? Kája Mařík?
Otec Mašín. To byl idol. Díky mému otci jsem také hodně četl legionářskou literaturu.
Přišel únor 1948 a vaši rodinu zasáhly perzekuce.
Jenomže to začalo už tři roky před tím. Otec pracoval jako ředitel hospodářského družstva Kooperativa. Vykupovali třeba od rolníků obilí. Po osvobození si stěžoval, že mu tam chodí Rusové a berou si, co chtějí. Nezapomněl to připomenout ani v Praze na vedení. To se soudruhům, kteří obsadili čelná místa, nelíbilo, tak ho zbavili ředitelské funkce a poslali někam na Šumavu jako pokladníka.
Mezitím jste se vyučil a absolvoval průmyslovku. V září 1951 jste se na stanici SNB v Čelákovicích pokusili získat zbraně. Při akci Ctirad Mašín podřezal policistu. Vznikl kvůli tomu mezi vámi nějaký konflikt?
Protože jsem dobrý řidič, čekal jsem na ně v autě. Kluci vyběhli, skočili do auta a jedem! Nikdo o ničem nemluvil. Až za chvíli se začali s Josefem dohadovat, proč to udělal. Po čase jsme dospěli k tomu, že to bylo nutné. Aby nás nechytli, protože by měli náš popis.
Proč jste si nevzali kukly?
Musíte pochopit padesátá léta. V té době už bylo dvě stě politických poprav. Mezi nimi ženy. Třeba Miladu Horákovou popravili velice hnusným způsobem, při kterém hodně trpěla. V podstatě ji uškrtili.
Dalšího přepadení, při němž přišel o život pokladník Rošický, jste se už nezúčastnil, protože jste byl na vojně.
Nejdřív jsem sloužil v Táboře u tankistů a pak mě převeleli na Slovensko do Turčianského Svätého Martina, kde byla škola pro záložní důstojníky. Tehdy jsme čekali protikomunistické povstání vojáků, které mělo začít v Žatci. StB ale byla rychlejší a jeho iniciátory pozatýkala.
Když se nezdařilo povstání českých vojáků, spoléhali jste alespoň na to, že do Československa přijdou ti američtí?
Doufali jsme. Otec neustále říkal: "Tenhle systém může vydržet tak čtyři roky." Vidíte a komunisti si k té čtyřce přidali ještě nulu.
V říjnu 1953 vám začala hořet půda pod nohama. Rozhodli jste se uprchnout. Ovšem na téměř měsíční hon jste vyráželi poměrně nalehko oblečeni a bez větších zásob. Proč?
Mysleli jsme, že to bude trvat čtyři, nejvýše pět dní. Nakonec to dopadlo jinak. Hlavně kvůli dalšímu členovi skupiny Zbyňku Janatovi, který na začátku naší cesty východním Německem při přepadení auta zpanikařil a začal střílet. Potom už po nás šli.
Zřejmě k největšímu dramatu došlo na vlakové stanici v Uckru, kde už na vás čekala skupina východoněmeckých policistů. Měl jste strach?
Policajtů bylo deset. Krve by se ve mně nedořezal. Namířili na nás bouchačky. Jenom jsem čekal, kdy vystřelí. Začal jsem pomalu dávat ruce nahoru a najednou bác, bác. Nejbližší policajti padli na zem a ostatní se začali cpát ze dveří. My taky. Venku byla tma, pohromadě jsme se drželi jen podle hlasů. Zbyněk Janata zpanikařil a ztratil se. Později ho chytli a u nás popravili.
Tehdy jste se bál nejvíc?
Ne. Nejhorší to bylo o pár dní později, kdy jsme došli na mýtinu pokrytou hromadami klestí. Pod jednou jsme si vykutali tunel. Do něj jsme se naskládali jako sardinky. Měli jsme hrozný hlad a mrzlo. Pak na mýtinu dorazili němečtí policajti. Slyšeli jsme je, jak se dohadují, že do každé hromady pustí dávku ze samopalu. Pepek Mašín šeptal: "V y voli, když vás trefí, ne abyste řvali." To se dobře říká, ale zkuste to. Vystřelili do první hromady klestí, do druhé, naše byla třetí. Jeden z policajtů po ní začal skákat. Zespoda jsme mu viděli cvočky na botách. Nakonec usoudil, že tam nikdo není a šli dál. Tenkrát mi snad i přestalo bušit srdce.
Jste pokřtěný evangelík. Modlil jste se v kritických chvílích?
Když jsme utíkali a kolem nás svištěly kulky, tak na to čas nebyl. Ale jinak jsem se modlil hodně.
Věříte, že vám pomohl Bůh?
Určitě. Někdo nahoře nad námi držel ochrannou ruku.
Když jste se skrývali, němečtí policisté prý na vás lámanou češtinou volali: "Čech, vylez! Dostaneš nafackovat!" Jak to na vás pouhých několik let po okupaci působilo?
V tu chvíli bychom ho nejradši zastřelili. Ale na druhou stranu je nutno říci, že nám hodně Němců pomohlo. Našli se i dobří lidé.
Do americké zóny jste se dostal s průstřelem břicha. Jak jste k němu přišel?
Abychom se dostali do západního Berlína, drželi jsme se u trati, která tam vedla. Dostali jsme se až k okruhu kolem Berlína, kde jsme narazili na nějaký viadukt. A najednou někdo ze tmy zařve: "Halt? Wohin gehen Sie?" Otočíme se a vidíme policajta v peleríně. Zamířil k nám, ale uklouzl. Skočili jsme na něj a on začal prosit, abychom ho nezabíjeli. Já jsem mu držel levou ruku a Ctirad pravou. Chtěli jsme ho uspat chloroformem, a tak mu Ctirad ruku pustil. Policajt skrz pelerínu vystřelil a trefil mě do břicha. Bylo to, jako kdybych dostal ránu klackem. Pak jen brnění a žádná bolest. Zase jsme se dali na útěk. Na obloze se rozzářily světlice. Naštěstí poblíž brzdila lokomotiva. Jela opravdu načas. Když zastavila, naskočili jsme s Josefem na nárazníky a Ctirad si vlezl na táhla pod vagon. Tak jsme se dostali do poslední stanice před západním Berlínem. Ctirad projel až na Západ, nám se s Josefem povedlo za svobodou doběhnout. Přitom jsem ještě zezadu koupil kulku do malíčku.
Jak jste po štvanici vychutnával pocit bezpečí?
Na policejní stanici jsem ztratil vědomí a probral se až za dva dny v nemocnici, když mě rentgenovali. U postele jsem měl stráž a před nemocnicí také. Prý chytli dvě podezřelá individua, která mě chtěla unést do východního Berlína.
Po zotavení jste se chtěli vrátit do Československa a vést záškodnické akce.
Chtěli jsme, aby nás tu vysadili z letadla. Američané nám ale nabídli možnost pouze dělat agenty chodce. To jsme odmítli, protože jsme byli ještě příliš vychození (smích).
Řekl vám někdo do očí, že jste vrah?
Nedávno při besedě ve Znojmě. Odpověděl jsem tomu pánovi, že to byli komunisti, kdo vyhlásil třídní boj. A my byli na druhé straně barikády. Když chcete s někým bojovat, musíte střílet. Přece jsme po nich nemohli házet chlupaté knedlíky.
Kráceno z rozhovoru, který s Milanem Paumerem vedl pro TÝDEN jeho bývalý redaktor Karel Vrána.
Foto: archiv Týdne, Karel Šanda