Smrt klasika
Před smrtí si zapálil cigáro. Tak umíral básník Vrchlický

9. září 1912. "Černý den této smrti přece přišel, odešel král z říše české krásy," truchlily Národní listy, když 9. září 1912 zemřel Jaroslav Vrchlický.

Spisovatel Jaroslav Vrchlický vykouřil padesát cigaret denně a jeho žák Albert Pražák o něm napsal: "Věřil v tvořivou zesilovací účinnost tabáku, alkoholu a vášně."

Poslední cigareta a spory o porno

Vrchlický si zakouřil i na smrtelné posteli, jak se dozvídáme z deníku Národní politika: "Již v úmrtní den to bylo. Paní Dvořáková sklání se nad ložem, nepřeje-li si nemocný ještě něčeho. A přál si. Prý ještě jednou - starý cigaretář - by si chtěl smotek zapálit. Přinesla mu cigaretu, třesoucími se prsty ji nesl k lačným rtům, zapálila mu ji - a jak, ach, si pochutnával!"

I když si za života užil přemíru uznání, Vrchlického dílo se už nečte a nevycházejí ani reedice sbírek. Tedy s jedinou výjimkou. Nakladatele dnes může zaujmout leda pornografická poezie, která je poetovi přisuzována, ač neexistuje přímý důkaz, že je autorem. "Ukaž mi ten ocas, pane,/ uvidíš, že hned ti vstane...," měl napsat Vrchlický v jedné ze slok poémy Rytíř Smil. Věhlas má podnes i údajná Vrchlického báseň s lapidárním názvem Hovno. Zatímco básník Ivan Wernisch o Vrchlického autorství nepochybuje, mnozí badatelé striktně odmítají, že by "král českých básníků" zároveň plodil veršované porno.

Pohřeb krále poezie

Spisovatel Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frida, podle některých pramenů též Frída, 1853-1912) miloval plzeňské pivo a řecká vína značek Achaia a Maurodafné, která byla na sklonku 19. století kupodivu dostupná i v Praze. Rád se zakousl do ananasu a na pracovním stole nesměly chybět pamlsky. Psával na růžový papír a inkoust volil fialový.

Na pohřeb přichází básníkovi na 200 tisíc lidí. "Zvěčnělý král poesie měl pohřeb opravdu královský. Statisíce lidí stálo v hustém špalíru od Musea až na Královský Vyšehrad," líčí den smutku Národní politika. Nad rakví jménem básníků promlouvá Jaroslav Kvapil: "Jaká to úzká, žalostně úzká rakev pro největší, nejmohutnější křídla, jež kdy narostla českému člověku!"

Nepoznával svoje hry

Vrchlický má v době skonu postavení největšího z Čechů. Jeho smrt byla očekávaná, národ dokonce několikrát truchlí tréninkově. "Včera rozšířily se po Praze pověsti, že náš velký básník Mistr Jaroslav Vrchlický v Opatiji zemřel. Můžeme s radostí konstatovati, že pověst je nepravdivá," oznamuje denní tisk již 5. března 1911. "Nyní dlí v Opatiji král našich básníků. Jsem jist, že se odtud vrátí jako znovuzrozen," hlásí vzápětí z Jadranu redaktor J. J. Čečetka.

Mozková mrtvice postihla Vrchlického již na jaře v roce 1908. Zapomíná číst a nepomáhá ani snaha přátel obnovit dovednost s pomocí slabikáře. "Již se neuzdravím, vím to, jsem duševně mrtev," prohlašuje zhroucený bard. Roční pobyt u moře v tehdy rakousko-uherské Opatiji hrozivý stav mírní jen kapku a v dubnu 1912 básníka znova skolí mrtvice. Dožívá v Domažlicích. Když ale místní ochotníci secvičí na počest slavného hosta drama Smrt Hippodamie, spisovatel svoje dílo nepozná.

Nová křídla v české literatuře

Než Vrchlického tvorbu zadusí nemoc, stačí položit základy k moderní české poezii a svými překlady otevře tuzemským poetům okna do světa, když přeloží takové básnické skvosty jako Květy zla Charlese Baudelaira či Havrana od Edgara Alana Poea. "Celé lesy jiných obzorů nám objevil a přístupným učinil skoro celý myšlenkový svět všech literatur světových," prohlašuje nad rakví spisovatel František Herites.

Na rozdíl od překladů se jeho vlastní tvorba ukáže jako neživotaschopná pro příští generace. Dílo jako celek je pro současníka k neučtení, nicméně platí, co na pohřbu prohlásí Herites: "Vrchlický zdokonalil básnický jazyk český, dal mu nová křídla, novou pružnost a ohebnost; nebývalou nádheru obrazů a výrazů." Namátkou ocitujme alespoň verše ze sbírky Dojmy a rozmary (1880), podnes intenzivní milostné poselství: "Ó mystérium! Ohni políbení!/ Křte plamenných slz, bezdno zapomnění!/ Ó prsů poupata! Ó zlato vlasů!"

Bez vášnivě prožívaných lásek by básník podobné verše stěží napsal, poeta byl skutečně nezkrotným milencem. Tak tomu bylo i krátce před onemocněním, o čemž svědčí čtyři sta horkokrevných dopisů jisté učitelce ve Slaném. "Rty k polibkům již sládnou,/ chví páž se k objetí,/ jen Tebe - a víc žádnou,/ v loktech i paměti...," píše pětapadesátiletý lyrik pětatřicetileté kantorce.

Podváděný manžel

Osudovým vztahem byla básníkova láska ke spisovatelce Sofii Podlipské, starší o dvacet let, která nerovný poměr páru vyřešila sňatkem důvěrného přítele s dcerou Ludmilou. S ní si sice básník nerozuměl, zato vyženil inteligentní tchyni, o které Albert Pražák později napíše: "Podlipská sama stárnouc nemůže a nechce se vzdát básníka, ale volí děsivé východisko: podává básníkovi mladičké dceřino tělo, aby si mohla ponechat ducha." Jenže mladičké tělo básníka nepotřebuje: Ludmila sice prvního potomka zplodí s Vrchlickým, otcem dvou dalších dětí je ale herec Jakub Seifert. A  Vrchlický si krutou pravdu neumí připustit, ačkoli o ní "drbe" celá Praha.

Vše vyřeší až manželka Ludmila, která se k letité nevěře přizná v dopise. Rodina se přesto nerozpadá a spisovatel se nevlastním dětem dokonce stává skvělým tátou. Krach manželství básníka sice deptá, Vrchlický ale sám sebe chlácholí: "Tomu, kdo píše verše, se moc dobře hodí do krámu, kdykoli ho zabolí srdce." Jenže takovým veršům se nesmí nikdo vysmívat, jak to činí někteří mladí souputníci, kteří mu vyčítali například "komediantskou rozervanost a oplzlé veršotepectví".

Předsmrtné sny

Spisovatel patří k nejbohatším českým literátům. Za sbírku dostává 200 korun, což je zhruba tříměsíční dělnický plat. Za překlad Dumasových Tří mušketýrů obdrží tisícikorunou. Nebylo to málo, nicméně peníze to jsou vydřené nočním bděním u psacího stolu, přičemž Vrchlický se cítí nespravedlivě ohodnocen hlavně ve srovnání s členy nejrůznějšími správních rad, kteří prý mají "plné kapsy bankovek".

Ač básník rád vypráví vtipy o císaři Františku Josefovi I., monarcha ho přes to v roce 1901 jmenuje doživotním členem Panské sněmovny čili druhé komory rakouského parlamentu, kde Vrchlický pronese plamenný projev ve prospěch svobodných voleb. Dožije se i nominace na Nobelovu cenu, jako vůbec první literát český. Vyučuje na univerzitě a zastává i řadu veřejných funkcí, například v České akademii věd a umění.

Již roku 1906 propadá obavám z blížící se smrti a ve snech vídává, jak se v prach rozpadá. Doufá přitom, že jeho dílo bude zcela doceněno až posmrtně, že "prstem ven ho budou hrabat a každý kámen zvedat".

V Česku je dnes asi 110 ulic pojmenovaných po Vrchlickém, básník má svoje sady, náměstí, nábřeží a v rodných Lounech i divadlo. Na poetovo dílo ale padá pouze prach v knihovních skladech.