Komentátoři
Ondřej Fér: Osud této země mi je lhostejný…

... chci se starat sám o sebe. Až se objeví politik, který veřejně řekne právě tohle, vzbudí zaslouženou pozornost. A zasloužil by si vyhrát volby.

Nejspíš už jsem přišel na to, co mě poslední dobou intuitivně tak odpuzuje na naprosté většině dnešních politiků. Proč mi připadají tak nějak rozměklí, rozbředlí a rozvláční. Může za to jejich protivný sklon mluvit v jakémsi neurčitém množném čísle. Záleží nám, nebudeme podporovat, nemůžeme vyloučit. Chápu, mluví tak proto, aby je náhodou nikdo nechytil za slovo. Což se jim rozhodně stát nemůže - žádné slovo, kterého by se dalo chytit, od nich nepřichází.

Myslím, že by byla příjemná změna slyšet místo záleží nám "chci." Místo nemůžeme vyloučit "nevím." Místo nebudeme podporovat "nechci." Jasné slovo by pro mě znamenalo, že ke mně promlouvá člověk s názory a postoji, za které se nestydí a nemusí je skrývat do newspeakového kličkování - všem politikům, kteří mluví, a přitom nic neříkají proto, že vlastně nemají co říct, se tímto omlouvám.

Vlastně jakékoliv přiznání se k vlastnímu názoru mi je sympatičtější než jeho důkladné skrývání a halení do slovní kouřové clony. Jestli souhlasím, nebo nesouhlasím, je podružné. Podstatná je emoce - a na to politici až na čestné výjimky úplně zapomněli. Když se letem světem podívám na domácí i evropské "systémové" politiky, jediná emoce, kterou ve mně vyvolávají, je jistý druh lhostejného soucitu a útrpnosti. Pak se není čemu divit, když je ve volbách válcují politici, kteří emoce vyvolávají v celých ohňostrojích.

Vůbec se mi od politiků nechce poslouchat cokoliv o tom, že něco dělají pro blaho voličů, pro dobro země. Nechce se mi přistupovat na hru, ve které politik hraje roli oběti, pokládající krk na oltář vyššího zájmu. Tomuhle typu malých mesiášů tak nějak nevěřím nos mezi očima. Navíc nemám rád lidi, kteří dělají něco, k čemu je nikdo nenutí a co dělat nechtějí. Přijdou mi poněkud vnitřně nesoudržní.

Politik by se měl umět přiznat k tomu, že chce mít moc. Měl by za ní umět jít, měl by s ní umět zacházet. Takže až někdo svůj volební mítink začne tím, že se k tomu všemu přizná, strašně mě tím potěší. Jen zatím nikoho takového nevidím. Leda by se do politiky chtěl vrátit Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem.