Růžová kostka svítící v příkré stráni u vesničky Černín na Křivoklátsku vás udeří do očí už z velké dálky. Přitom ještě nedávno tam byla jen louka a les. „Nevíme, co to je. Snad trafostanice?" hádají dvě zvědavé penzistky z nedalekých Zdic, které se objekt vydaly okouknout.
V gigantické „žvýkačce" - tak stavbě říkají někteří místní - bydlí od července manželé Čillíkovi se čtyřletou dcerou. Právě po ní se originální obydlí jmenuje Vila Hermína. „Auta tu běžně zpomalují a cyklisté padají z kola," usmívá se třicetiletá Kristýna Čillíková, povoláním novinářka a psychoterapeutka. Na cedulce ukazující směr k jejich vilce se nedávno objevil nápis Ostuda Černína, pak jej někdo strhnul. „My jsme to nebyli, názor zdejších lidí se zřejmě vyvíjí," podotýká dvaačtyřicetiletý Michal Čillík, profesí psychiatr.
ČTĚTE TAKÉ: Tři roky s betonovým vajíčkem
Poté, co se vyrovnáte s cukrkandlovou fasádou z růžové uměliny zvané polyuretan, čeká vás uvnitř netradičního domu další šok. Dvě horní ze tří zdejších podlaží jsou šikmá. A to nemálo: kopírují třicetistupňový sklon pozemku. Rovná podlaha je jen v suterénním dětském pokoji a malé pracovně a na úzkých ochozech, na něž se musela vtěsnat kuchyně, miniaturní jídelna a manželská postel s koupelnou. Skříně jsou vestavěné.
Neopakovatelný experiment
„Trávíme čas nejraději právě na těch šikmých plochách. Ležíme ve fatboyích a koukáme do krajiny," říká pan Čillík. Stojí u okna, které tvoří jižní stěnu druhého podlaží, za ní se vybarvuje podzimní příroda. Jedinou vadou na kráse je šedivá krabice jakési montovny pod obzorem, která tam vyrostla poté, co Čillíkovi pozemek koupili. Když šplháme za pánem domu šplháme, smekají se nám ponožky na zelené podlaze potažené povrchem používaným pro tenisová hřiště. „Pozor, nejlíp to jde bosky a po špičkách, nebo musíte mít cvik," nabádá psychiatr.
ČTĚTE TAKÉ: Sklěněné srdce v dřevěné obálce
Bělostná krabička pro strážce ostrova
Architektu Janu Šépkovi z ateliéru HŠH na začátku svěřil svou představu: „Chci dům co nejvíc otevřený do krajiny, který by fungoval jako permanentní kino." Ostatně další kino mají Čillíkovi v přízemním podlaží, na šikmou rampu před velkoplošné plátno by se pohodlně usadila třicítka diváků. Rodina však zatím dává přednost komorním projekcím.
Šépkův nápad postavit dům na šikmé ploše se panu Čillíkovi hned zalíbil. „Bylo to odvážné a navíc jsem si říkal: Hodně jezdím autem a nikdo neví, co se může stát. Proto mi vyhovuje, že náš dům je bezbariérový. I když je pravda, že dostat se na vozíku nahoru by potřebovalo pořádně vytrénované ruce," uvažuje.
ČTĚTE TAKÉ: Tři roky s betonovým vajíčkem
„Dům vnímáme jako umělecké dílo. Obrazy jsme se rozhodli nechat zatím ve skříni, protože by náš celkový dojem rušily," říká paní Čillíková. „Ale bydlet se tady rozhodně dá," doplňuje ji manžel. I dcera, která zrovna pobývá ve školce, je prý z šikmé plochy nadšená; proti případným pádům je chráněná sítěmi na okrajích ramp. „Je to experiment, ale vznikl po dohodě s klientem," říká Jan Šépka. „Jde o konkrétní odpověď konkrétnímu klientovi a konkrétnímu místu. Takový typ rodinného domku se už asi nedá zopakovat."
Foto: Karel Šanda
