Nestačí jim chodit po památkách, chtějí víc: poznat, jak se v daném místě žije, kam se lidé chodí bavit, co si myslí. A tak se takoví cestovatelé místo v hotelu ubytují u někoho doma a sdílejí s ním jeho každodenní radosti i strasti. Příště mu to zase oplatí. Nebo někomu jinému.
Osmadvacetiletá Michelle Losekoot se couchsurfingu věnuje pět let. Za tu dobu ubytovala u sebe doma tři stovky cestovatelů téměř ze všech koutů planety. Pořádá i kurzy, kde zájemcům o tento netradiční způsob cestování radí, jak začít.
Ke couchsurfingu ji přivedlo jedno náhodné seznámení. "Stála jsem na Václavském náměstí a čekala na kamarádku. Přišel ke mně kluk a anglicky se zeptal, jestli bych s ním nezašla na kafe. Kamarádka měla zpoždění, tak jsem pozvání přijala. Naprosto jsme si rozuměli, tak jsem ho nechala přespat na gauči, další den jsem mu ukázala Prahu a on mi na oplátku pomohl vymalovat," vzpomíná Michelle. Když host odjel, šla a zaregistrovala se na stránkách Couchsurfing.org, které jí její host doporučil.
Někdy k přespání poslouží jen karimatka na podlaze, jindy třeba samostatný pokoj.
Základní myšlenka je, že hostovi ukážete nebo doporučíte zajímavosti, které nejsou v turistických průvodcích. Třeba to, kam se místní lidé chodí bavit.
Ukažte nám svoji babičku
Nadšenci do couchsurfingu rádi zdůrazňují, že zdaleka nejde jen o levné cestování, ale především o poznávání jiných kultur. "S mými hosty si třeba vždy navzájem vaříme. Jeden večer připravím jídlo já, druhý večer zase oni. Sedíme, jíme, povídáme si. Řešíme i osobní věci, které bych svým přátelům neřekla ani omylem," říká Michelle Losekoot a dodává: "Proto zásadně nepřijímám lidi na jednu noc, neměla bych šanci je lépe poznat." Za ideální dobu jedné takové návštěvy obecně považuje tři až čtyři dny. "Kdyby zůstali déle, už by to narušovalo život hostitelské domácnosti," poznamenává Michelle, která se živí jako marketingová poradkyně. Někdy se ale situace vyvine jinak: "Jeden kluk z Německa u mě bydlel téměř dva měsíce. Zatímco byl na výletě v Praze, víceméně se mu rozpadl život, dostal kopačky i výpověď. Tak jsem ho u sebe nechala, ale pak už jsme se částečně dělili o náklady a udělal mi i nějaké drobné opravy v bytě."
Stává se i to, že když si host a hostitel padnou do oka, couchsurfing může změnit plány oběma. Manželé Tamášovi z Kolína rádi vzpomínají na jeden pár z Colorada: "Ona byla Indka, on Američan. Nejdřív u nás měli strávit den či dva, ale nakonec jsme si vyloženě sedli a bylo z toho pět dnů. Oni se navíc úplně vybodli na cestování po památkách a absolvovali s námi náš běžný víkendový program: jeli jsme na oběd k naší babičce, pak jsme si udělali na chatě malý výlet... Prostě jsme chtěli být spolu," vzpomíná Lucie Tamášová. Není typická couchsurferka. Těmi bývají především svobodní mladí lidé: průměrný věk je osmadvacet let, v Česku ještě o dva roky méně. Lucie pracuje jako ředitelka Centra Dialog, které zprostředkovává adopce dětí v Africe, je vdaná, má dvě děti - šestiletého syna a tříletou dceru. "Hodně zvažujeme, jakou žádost přijmeme a koho odmítneme. Neakceptujeme třeba nikoho, kdo se nechá slyšet, že se v Praze prý skvěle paří."
Celý článek si přečtěte v novém vydání časopisu INSTINKT, který vyšel ve čtvrtek 6. listopadu 2014.
