S projektem lodi, která jednou obepluje svět, přišel Jaroslav Vorel před šesti lety. V minulém týdnu se poprvé postavil jako kapitán za kormidlo plachetnice Panta Rhei. Loď i posádka nejprve během čtvrt roku obkrouží pobřeží Evropy na cestě z Polska do Sardinie.
"Od začátku byla Panta Rhei koncipovaná jako námořní plachetnice s neomezenou plavbou tak, aby se mohla pohybovat po celém světe," říká kapitán Jaroslav Vorel.
Jak se suchozemec dostane k plánu postavit plachetnici, která bude jednou brázdit světová moře?
Samozřejmě jsem se o plachtění zajímal už dříve. Pak přišel nápad postavit větší jachtu a pak už to šlo ráz na ráz. Zvětšil jsem o devatenáct procent jeden z plánů Bruce Robertse, což je dost uznávaný lodní designér a prodává plány na stavebnice trupů. Když se zpětně ohlédnu do roku 2003, kdy jsem začínal, musí uznat že jsem do toho šel jako velký laik a naiva. Počítal s tím, že za tři roky bude hotovo.
ČTĚTE TAKÉ: OBRAZEM: Česká plachetnice Panta Rhei už brázdí moře
Nakonec se však stavba lodi protáhla na pět let. Proč?
Během stavby přišly problémy s jednak s financováním a pak také se splněním všech potřebných předpisů. I proto mi se stavbou pomáhal lodní inženýr Zdeněk Davídek, který fakticky moje plány posvětil a začal projekt upravovat tak, aby obstál před českými lodními předpisy. Trup jsme měli hotový za tři měsíce a pak ho dva roky upravovali k obrazu inženýra Davídka - týkalo se to výztuh trupu, kormidelního zařízení, paluby i celkového designu lodi.
Mluvíte o lodních předpisech v suchozemském Česku, v němž se navíc setkání s úřady mnohdy mění v souboj s byrokracií. Máte podobné zkušenosti?
Problém nebyl snad ani s byrokracií jako takovou. Problém byl spíš v mojí naivitě a představě, jak podobnou loď zvládnu postavit. Myslel jsem si - dojdu na úřad, kde mi dají papíry a já vyrazím. To byla naivní představa. Se společníky jsme se navíc dohodli, že si u českého lodního registru, který vydává potřebná osvědčení, objednáme takzvaný dohled. Proto už od počátku stavby úředníci dohlíželi na stavbu lodi přesně podle českých pravidel. Začalo to rentgenováním svárů, schvalováním jakosti materiálu.
Proč jste dobrovolně podstoupili souboj s úřady?
Ta motivace je jednoduchá - chtěli jsme plout po světě pod českou vlajkou legálně, chtěli jsme loď pojistit a tak podobně, takže jsme museli splnit české předpisy. Běžné to není, většinou se každý snaží dělat věci tím nejjednodušším způsobem a když zjistí, co všechno to obnáší, tak jdou a přihlásí loď jinde. Také proto, že dohled vyjde na mnoho desetitisíců korun.
Nastala někdy během stavby situace, v níž jste skřípal kvůli úřednickým požadavkům zuby?
Třeba naftové potrubí. Byl jsem přesvědčený o tom, že naftu lze po lodi vodit moderních hadičkách odpovídajících potřebným předpisům, přesto jsem musel podle pravidel lodního registru do dvacetimetrové lodi vtěsnat hned sedmdesát metrů ocelového potrubí.
Kdy skončilo martyrium zkoušek a Panta Rhei dostala potřebná povolení a doklady pro plavbu na moři?
V polském Štětině jsme namontovali kýl, stěžně a plachty. A pak jsme mohli udělat poslední zkoušky, takzvané plavební. Šlo v nich o to absolvovat plavbu pod různými větry, s různými náklony, v různém počasí přesně tak, jak to předepisuje lodní registr. Dělali jsme je v polském přístavu Świnoujście.
Ještě před tím jste ale museli dostat loď z Prahy až na mořskou hladinu.
Do Świnoujście jsme se dostali po řekách. Vyrazili jsme z Prahy po Vltavě, pak dále po Labi až k Magdeburgu, kde jsme odbočili na Oder-Havel kanál, přes berlínská jezera až k výtahu, kterým kanál končí. Výtahem nás pak pustili na Odru a po ní do Štětina.
Nyní kotvíte ve německém přístavu Travemünde, kousek od Lübecku. Kam popluje Panta Rhei dál?
Protože máme problém s hloubkou - potřebujeme tak kolem čtyř metrů - tak teď musíme na cestě do Kielu obeplout nejsevernější část Německa. Kanálem, který odděluje Německo a Dánsko proplujeme do Nizozemí, dále vrch Francie, kanál La Manche, přes Biskajský záliv kolem Španělska a Portugalska až na Gibraltar. Cíl jsme pro letošek stanovili na Sardinii, kde máme zařízené zázemí. Tam bychom měli dorazit na přelomu září a října.
Co chybí Panta Rei k tomu, aby jednou obeplula svět?
Po technické stránce nic. V první řadě se ale musíme s lodí naučit plout ve všech podmínkách a cesta kolem Evropy by měla být něco jako naše maturita. Musíme si také ujasnit, jakým způsobem ji budeme provozovat, přece jen, je nás pět majitelů. I když víme, že se nám náklady nevrátí, měla by si Panta vydělat alespoň na svůj provoz, což není úplně jednoduché. Jen roční pojistka spolkne půl milionu korun a to ještě nepočítám údržbu. Osobně bych rád přezimoval s jachtou na Kanárských ostrovech, ale záležet bude hlavně na klientele a také na dalších spoluvlastnících.
Loď jste stavěl pět let. Jde vůbec podobný projekt realizovat vedle práce, nebo byla stavba Panta Rhei tou jedinou na hlavní úvazek?
Vedle zaměstnání se to vůbec nedá stihnout. Mám sice stavební firmu, která jakžtakž funguje, ale moje nepřítomnost v ní se samozřejmě projevila. Vedle toho se zabývám ještě strojní výrobou, mám benzinovou pumpu... co můžu, tak ohlídám. Posledních pět let se ale výhradně zabývám jen stavbou lodi. Stavbu lodi navíc máme pečlivě zdokumentovanou, takže nemůžu vyloučit, že se v budoucnu vrhneme do další.
Jaký je to pocit řídit postavit a řídit loď, po níž v přístavech všichni obdivně pokukují?
Těší to samozřejmě především od lidí, kteří tomu rozumí. Je to příjemný.
Foto: Martin Samek
