Okresní město Třebíč v kraji Vysočina má přímo neuvěřitelné množství památek. A vzhledem k tomu, že dvě z nich - židovské ghetto a bazilika - jsou zapsány do seznamu kulturního dědictví Unesco, stojí pochopitelně ty mnohé další v jejich stínu. I když památka, ke které se dnes vypravíme, je dobře a z dálky viditelná. Jde totiž o větrný mlýn.
Větrný mlýn
Větrný mlýn se tyčí na vysoké stráni jihozápadně od centra nedaleko od 36 metrů vysokého a 42 metrů dlouhého železničního příhradového mostu.
Místní část, ve které mlýn stojí, se jmenuje Borovina. A ta vyvýšenina má roztomilý název opět odkazující k borovicím: Kancibůrek. Borovice zde dodnes rostou - i v těsné blízkosti mlýna. A jak uvidíme, není to náhoda.
Mlýn byl postaven v roce 1836 a zpočátku nešlo všechno hladce. Místní sedláci se báli, že svištění větrných lopatek bude plašit jejich koně i koně formanů. A protože původní mlýn měl být dřevěný, místní se také oprávněně báli požáru, který by ohrozil i okolní budovy. Požáry v mlýnech - těch vodních i těch větrných - totiž nikdy nebývaly vzácné; vždyť rychle se točící mlýnské složení se snadno žhavilo a prach z mletých produktů mohl být třaskavý. Nakonec se ale stavba prosadila, koně si zřejmě zvykli a mlýn byl postaven kamenný.
Od tříselníku k bydlení
Od roku 1842 mlýn patřil zdejšímu podnikateli Karlu Budischowský - koželuhovi a obuvníkovi. Na první pohled by se zdálo, k čemu že mu může být mlýn dobrý, ale... Tento mlýn nikdy nesloužil k mletí obilí. Drtila se v něm prosmolená borovicová a smrková kůra, která byla významnou surovinou pro výrobu třísla. A to zase sloužilo k vydělávání kůží, čili k jejich přeměně na měkkou useň. Třebíčský „větrník" byl tedy speciálním mlýnem, kterému se říkalo tříselník. Nebývala to zase taková zvláštnost, ale dnes už ano.
Mlýn sloužil svému účelu až do druhé poloviny 19. století a teprve pak byl nahrazen výkonnějším parním strojem. Z mlýna bylo odstraněno mlecí zařízení, ale zůstal stát. Poté chátral až do roku 1929, kdy jej odkoupila obec, opravila jej a interiér rozčlenila na několik místností - provizorních bytů, v nichž se ovšem bydlelo až do roku 1975. O dva roky později byl mlýn opraven a získal zpět i malé kovové větrné lopatky. Nejsou funkční, ale naznačují původní funkci stavby.
Třebíč a obuv
To patří k sobě již hodně dlouho. Koželužská rodina Budischowských působila v Třebíči již od poloviny 16. století. Pro mletí kůry postupně využívala řadu okolních mlýnů a v roce 1842 koupila i ten náš na Kancibůrku. Postupně se obuvnická dílna, pak továrna rozrůstala a v roce 1889 v ní pracovalo již 515 zaměstnanců. V roce 1907 již přes tisíc. Ti museli někde bydlet, a tak dala fabrika vybudovat na Kancibůrku dělnickou kolonii - jádro dnešní místní části Borovina. Ale ani třebíčské obuvnictví neobstálo v konkurenci s jiným moravským podnikatelem - Tomášem Baťou. Ten firmu v roce 1930 koupil a o dva roky později výrobu obuvi v zdejší továrně zrušil. Nebyl to však konec třebíčského obuvnictví, protože Baťa postavil novou moderní tovární budovu. A boty se v Třebíči vyrábějí dodnes.
Jak je dnes?
Třebíčský mlýn na Kancibůrku je velmi dobře zachovaný. Má podobu komolého třípodlažního kužele se základem o průměru osm metrů. Jde o mlýn holandského typu - tedy o zděnou stavbu (z kamenného a cihelného zdiva), u které se otáčela podle směru větru pouze dřevěná vrcholová část s lopatkami. Vrchol třebíčského mlýna je ovšem ojedinělý - má půlkruhový přilbový tvar a jeho střecha je kryta (jako jediná mlýnská střecha u nás) šindelem.
Je škoda, že je uvnitř prázdný; malá výstava by mlýnu jistě slušela. Ale přesto rozhodně stojí za to se na Kancibůrek vypravit - nejlépe po rovině od třebíčského nádraží pěšinou, která posléze vede i vysoko nad údolím po chodníku pro pěší, který je součástí železničního viaduktu.
Tři tipy, kam v Třebíči
1. Větrný mlýn na Kancibůrku.
2. Proslulá bazilika s Muzeem Vysočiny v bývalé klášterní budově. V muzeu se nachází sbírka třebíčských betlémů a téměř každý z nich je ozdoben suiluetou zdejšího větrného mlýna.
3. Židovské ghetto.
Foto: Vladislav Dudák
