Nevšední zážitky
Vítězka LowCost Race: I bez peněz se dá cestovat

Deset dvojčlenných týmů s rozpočtem dva a půl tisíce korun cestovalo v srpnu v rámci závodu LowCost Race po Evropě. Cílem bylo plnit různé bláznivé výzvy, sbírat zážitky, poznávat nové lidi, nové chutě a cestovat, a to co nejlevněji. Vítězkami se stal tým Ginger Duo tvořený Lenkou Rzepkovou (Lenny) a Janou Řezníčkovou (Jahu). S první jmenovanou pořídila po jedné z jejich přednášek redakce TÝDEN.CZ rozhovor.

Závod pro nadšené milovníky netradičního cestování, kde si nejste jisti, jak a kde zrovna strávíte noc, natož pak celý týden, se uskutečnil 5. - 15. srpna. Šlo už o čtvrtý ročník soutěže, která se po Česku stává každým rokem populárnější. Letos se původně hlásilo na devadesát týmů.

Vítězky za deset dní procestovaly zejména sever Evropy, ale navštívily třeba i Turecko. Během závodu neutratily ani korunu z rozpočtu od organizátorů, přesto si samy uvařily jídlo v michelinské restauraci nebo podnikly mezikontinentální let.

Jaké další zajímavé situace zažila, jaké lidi u toho potkala a co to udělalo s její osobnostní stránkou? "Díky závodu jsem zjistila, že je všechno možné. Někdy si vytváříme zbytečné hranice a strachy, které nejsou moc opodstatněné, a je super snažit se je překonat," říká vítězka závodu Lenka.

Co pro vás znamená LowCost Race?

Je to soutěž nejen ve stopování, ale převážně o tom, že během cestování plníte různé bláznivé výzvy a neutratíte přitom ani korunu. Pro mě je to pak především o tom, pokoušet se překonávat své osobní hranice. Baví mě dělat různé šílené věci: nové výzvy, nové úkoly. To mi přišlo super.

Právě výzvy jsou v tomto závodě klíčové pro sbírání bodů do celkového pořadí. Co přesně to obnáší?

Je to různé. Jsou výzvy, které se vztahují k danému check-pointu (po celé Evropě jich je v závodě celkem 40, pozn. autora) a jsou výzvy denní a volitelné. Každá je něčím specifická. Například jsme plnily výzvu Yes-Man, což znamená, že jsme musely odpovídat 24 hodin v kuse na všechno ano. Musely jsme se třeba dostat do nějaké jeskyně, která není přístupná veřejnosti, dostaly jsme se na svatbu, na kterou jsme nebyly pozvané... Převážně však jde o ty zážitky samotné než o sbírání bodů a umístění.

Jak jste dokázaly na cestách vyžít, když jste nevyužily ani ten původní rozpočet dva a půl tisíce korun?

Hodně lidí nám nabízelo jídlo samo od sebe, když zjistili, co děláme a jakým způsobem cestujeme. Jinak jsme peníze potřebovaly hlavně na let, který jsme chtěly podniknout, a taky na lístek na loď. To jsme vyřešily tak, že jsme si během stopování povídaly s lidmi. Bavili jsme se o tom, co v životě děláme, pak i o samotném závodě a pár lidí bylo zkrátka z toho tak nadšeno, že nás na konci jízdy podpořili. Zaujaly jsme je svým příběhem a oni si řekli: ano pomůžeme jim.

Jeden pán dokonce vytáhl stoeurovou bankovku, koupil nám lístek na loď a zbytek peněz nám nechal. Ale rozhodně to nebylo tak, že bychom žebraly nebo přímo si říkaly o peníze. Ta loď byla mimochodem obrovská, měla vlastní patro s obchody, jedno patro s bary, jedno patro s restauracemi - no a my jen seděly, poslouchaly živou hudbu a koukaly na starší páry, jak tancují klasiku jako by jim bylo dvacet, to nás dojalo. Chvíli jsem si tam připadala jako Rose z Titaniku.

Se svou společnicí Janou jste se seznámila teprve dva dny před uzávěrkou přihlášení. Neměla jste strach, že si po osobnostní stránce nesednete?

Ano, seznámily jsme se na poslední chvíli, ale pak jsme měly na sebe ještě čas v dalším výběrovém procesu. Samozřejmě to byl risk, nicméně už jsem párkrát jela s někým neznámým takhle na cesty. Bez známosti jsem jela do Holandska, na ostrově Elba jsem zase byla se dvěma gay kamarády. Teď už kamarády, předtím jsem je však neznala. Ale risk je zisk. Říkala jsem si, že těch deset dní nějak zvládnu a nakonec se ukázalo, že já i Jahu jsme obě stejně praštěné (směje se) a určitě to stálo za to.

Plánujete spolu v budoucnu podniknout něco podobného?

Já obecně moc neplánuji, takže nevím, co bude za rok, ale stojí to za to a určitě bych šla do toho znovu. Jenom mám pocit, že ty věci, které se staly, už není třeba nějak dál překonávat. Možná s někým jiným by to bylo zase něco trochu jiného. Třeba sama Jahu se závodu zúčastnila už minulý rok s jinou kamarádkou. Uvidíme, kam nás obě budoucnost zavane a co bude nebo nebude.

Co na takové náhlé rozhodnutí zúčastnit se poměrně šíleného závodu říkali doma?

Ze začátku to bylo takové: a fakt tam jako musíš? Snažila jsme se jim ale vysvětlit, že se o mě nemusejí bát, že se budeme pravidelně hlásit a budu na sebe dávat pozor. Oni stejně vědí, že jsem tvrdohlavá a nemá smysl mi něco rozmlouvat. Samozřejmě měli obavy, ale nakonec byli rádi, že si to užívám a berou mě prostě takovou, jaká jsem, za což jsem jim vděčná.

LowCost Race je cestování po Evropě. Vy s Jahu jste se rozhodly většinu cesty strávit na severu. Přitom vaše batohy vážily sotva pět kilo. To je docela extrémní rozhodnutí vzhledem k tomu, kam jste směřovaly, ne?

V batohu toho bylo opravdu málo (směje se). Asi dvě trička, jedny šaty, rtěnka... a to je tak skoro všechno. Samozřejmě nám byla velká zima, ale nějak jsme to zvládly. Pro sever jsme se spontánně rozhodly těsně před závodem. Předem jsme to moc neplánovaly, pak jsme ale viděly nějakou mapku jiného týmu, který byl v nesoutěžní kategorii "joypackers", tak jsme to trochu okopírovaly. Později už jsme si to ale uzpůsobily podle sebe. Hodně jsme chtěly do letadla, což nám vyšlo. Ze severu jsme letěly až do Turecka...

Za což jste dostaly hodně bodů v rámci výzvy: mezikontinentální let...

Přesně tak. To bylo tuším nejvíce bodované. Myslím ale, že nám za to nějaké body strhli, což chápu, protože město Izmir není tak úplně v Asii, ale o to ani tak nešlo, byl to hlavně skvělý zážitek. Ono i to celkové vítězství... za to jsme žádné peníze nedostaly. Vyhrály jsme láhev metaxy, balíček kávy a různé malé věci na cestování, což se určitě hodí. Jedna z cen ještě teda byla sleva na nějaký mobil, ale jinak hlavni výhrou byly prostě ty zážitky.

Jak často a jakým způsobem jste se spojovaly s organizátory soutěže?

Víceméně to probíhalo tak, že do určité hodiny jsme vždycky musely poslat nějaký report. Dostaly jsme jeden telefon s neomezenými daty, takže ten jsme hojně využívaly. Musely jsme posílat zprávy nebo i videa jako důkaz o tom, co jíme, co děláme a taky, co jsme splnily za výzvy, přičemž neustále jsme byly kontrolované GPS lokátorem.

Během těch deseti dní jste zažily určitě mnoho zábavných momentů. Jak jste ale na přednášce uvedla, prožily jste si také pár psychicky hodně náročných chvilek. Nastal někdy moment, kdy jste si položila otázku, proč jste do toho vůbec šla?

Takové momenty rozhodně byly. Párkrát jsem si řekla: panebože, co tady teď o půlnoci dělám... Osmý den byl nejkritičtější. Už jsem byla unavená, nebylo mi dobře a chvilku jsem si i pobrečela. Ale věděla jsem, že se s tím musím sama nějak poprat, že mi nikdo nepomůže.

Ale přece jenom jste cestovaly e dvou. V tomhle ohledu to musela být výhoda, ne?

Ano, vzájemně jsme se podporovaly, ale člověk musí hlavně sám chtít, aby se zase do toho nakopl. Když jsem se potom vybrečela a nějakým způsobem uklidnila, tak to bylo zase fajn. Opět jsme plnily další výzvy a zase přišla ta dobrá nálada. Někdy se to hodně střídá. Cestování je holt občas náročné a krizím se člověk nevyhne. Já si ale zpětně vždycky řekla, že jsem ráda, že jsem do toho šla, a opravdu toho nelituji.

Zúčastnit se takového závodu, kde nejste moc zajištěné a cestujete jen samy dvě holky, musí být trochu nebezpečné. Cítily jste se někdy tak?

Cítila jsem se asi dvakrát nepříjemně, ale přímo v nebezpečí snad ani ne. Jednou, když jsme viděly napadení staršího pána v Polsku, a podruhé, když jsem nemohla najít správný autobus v Istanbulu a měla jsem strach, že mi ujede. Šla jsem totiž na toaletu, vyjdu a vidím tak dvacet autobusů. No a teď hledejte, který je ten správný... To bylo nepříjemné, ale naštěstí jsem nakonec Jahu našla.

Na cestách jste potkaly plno zajímavých lidí, ať už nadšeného hippiho Jana, švédského policistu či psychologa, který měl zrovna narozeniny. U toho jste procestovaly hodně zemí. Kde na vás nejvíce tamní obyvatelé zapůsobili?

Já si právě myslím, že sympatické, vstřícné lidi je možné najít všude. Jen se někde hledají snáz a jinde hůř. Je to určitě i štěstí, jak na koho zrovna natrefíte. A to musím zaklepat, že my jsme ho měly. Ráda vzpomínám právě na hippíka Jana z Finska. Byl to cestovatel, který se živil pouličním uměním. Měli jsme s ním menší problémy na hranicích, když jsme ho musely schovávat, ale policisté ho nakonec stejně našli. Naštěstí nás prohledali, zjistili, že nepašujeme nic nelegálního, a pustili nás dál. Bylo to ale nepříjemné už jen kvůli pánovi, který nás vezl svým kamionem.

Skvělí byli také lidi, kteří byli z našeho závodu nadšeni a pomáhali nám u plnění výzev. A taky psycholog Nico. S ním byla zajímavá konverzace, máme společný zájem - psychologii, takže to bylo skvělé. Nespecifikovala bych tedy, kde byli lidé nejpříjemnější.

Někde se vám ale přeci muselo líbit nejvíc...

Kdybych měla na nějakou zemi ukázat, tak se mi asi nejvíc líbilo Finsko. Tam jsme za jeden den prožily opravdu spoustu zážitků. Šly jsme do sauny, uvařily jsme si ne moc chutné jídlo v michelinské restauraci, potkaly jsme spoustu zajímavých lidí, bylo i hezké počasí. Všechno si tam perfektně sedlo. Tam bych se určitě někdy ráda vrátila. I Dánsko, Švédsko... sever byl celkově moc fajn. Na jihu už to bylo všechno trochu hektičtější. Třeba v Turecku nás zvala milá třígenerační rodina na čaj, kdežto malé děti po nás na ulici házely bonbony a my jsme vůbec nevěděly proč.

Doporučila byste všem, aby se zúčastnili LowCost Race, nebo podle vás na to člověk musí mít specifickou náturu?

Závod je rozhodně super, má hezkou myšlenku, ale asi to nebude pro každého. Ne každému se to líbí, což samozřejmě respektuji. Já se snažím ukázat, že je strašně fajn bavit se s lidmi, usmívat se na ně, oslovit je třeba v tramvaji a zeptat se jich, jak se mají. To je taková má osobní myšlenka, motto, které jsem si díky LowCost Race ještě více posílila. Když to přeženu, tak díky závodu jsem zjistila, že je všechno možné. Někdy si vytváříme zbytečné hranice a strachy, které nejsou moc opodstatněné, a je super snažit se je překonat.

Přeci jen ale musíte být psychicky trochu odolná. Vy jste zvyklá cestovat, obzvlášť podobným nezávazným, spontánním stylem. Kdyby do toho ale šel nějaký nováček, který byl maximálně někdy na Slovensku, a by byl naráz takhle "hozen do vody", neměl by problémy?

Podle mě to může v pohodě zvládnout. Naopak uvidí, co to s ním udělá, pozná líp sám sebe. A navíc je na vás, jestli si tu soutěž uděláte víc "na punk", nebo si dopřejete více pohodlí. Jestli se rozhodnete, že půjdete spát, nebo nepůjdete, jestli si dáte delší pauzu, nebo nedáte... Už jenom to, že člověk prožije spoustu zážitků, plní výzvy, tak ho to hecuje a má pak velkou chuť to dělat. Myslím, že do závodu se hlásí především lidi, kteří jsou tak trochu blázni a chtějí zažít nějaký adrenalin, nějaké pořádné dobrodružství, ale zároveň se také přihlašují lidi, kteří podobnou zkušenost nemají, a o to větší výzva to pro ně je. Každý nějak začíná.

Co jiného kromě cestování ráda děláte?

Nejvíce mě baví umění. Všude, kde se můžu nějak kreativně vyřádit, je super. V minulosti jsem se hodně věnovala herectví a k tomu bych se ráda vrátila. Taky maluji obrazy, píšu různé povídky o tom, co se mi v životě děje. Někdy o obyčejných věcech, někdy o neobyčejných nebo divných věcech, zkrátka, co život zrovna nabídne. Jednou bych ráda vydala knihu, ale to se ještě uvidí, je to daleká budoucnost.

A jaký je váš další cestovatelský cíl? Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Ráda bych navštívila New York. Celkově mě láká Amerika, ať už příroda, nebo velká města. Nedávno jsem se vrátila z Asie a tam mě to hodně bavilo. Určitě bych se tam ráda ještě vrátila, je to obrovský kontinent se spoustou zajímavých míst. Nebo třeba ve Španělsku jsem ještě nebyla. Míst je opravdu hodně, ale prioritou je asi teď ta Amerika. Těch cílů je ale dost i necestovatelských, takže se k tomu snažím přistupovat s pokorou, dát si chvíli odpočinek a brát to tak, že někdy musí člověk i zpomalit a nechtít všechno hned. On ten vhodný čas jednou přijde.

Více o Lence se můžete dozvědět na jejím blogu Lenny on the Road, kde píše o svých zážitcích nejen z cestování.