Šmicer není kašpar. A Jarolím?

Ladislav Vízek, fotbalový internacionál, se občas musí brát s rezervou. Sem tam prohlásí něco, co by prohlašovat neměl, rád nekontroluje svoji pusu. Má "zaručené informace", ví "všechno". Taky má rád pivo a karty. Ale to neznamená, že občas nemluví stoprocentní pravdu. Tak jako v případě svého zetě Vladimíra Šmicra.

Krvavá slávistická řeka ještě víc zčervenala, skončila ikona, hvězda, modelový srdcař sešívanosti. Jedním slovem: Šmicer.

Po zápase s Plzní prohlásil, že jeho fotbalový materiál jest unaven věkem, opotřebován, tudíž se z minuty na minutu rozhodl skončit. Ladislav Vízek kontruje: Skončil kvůli trenérovi Jarolímovi, nikoliv vinou bolesti. I když vlastně bolest v tom byla také. Bolest bezmoci. Bolest náhradnického kašpara.

Vízek není sám, kdo to říká. Ještě jeden hlas blízký Slavii mi potvrdil to samé. A koneckonců - frustrace byla v posledních měsících patrná i na samotném Šmicrovi. Nesmál se, byl otrávený.

Kdo se mu diví? Já ne. Vy? Ne, vy taky ne. Slávistická hra připomíná nepovedené divadlo, film s estrádním scénářem, komedii, jež je ve skutečnosti tragédií a sama neví, čím vlastně je. V lize je Slavia osmá, 12 bodů za lídrem Teplicemi a třeba jen tři body od Příbrami...

Na encyklopedicky přesnou definici spojení "maximalizovaná nepovedenost" se Šmicer, fotbalista jako hrom, díval z lavičky. Bezmocně.

Přitom: když byl zdravý, převyšoval většinu svých spoluhráčů o hlavu, krk, i hrudní koš. Jedinečný příklad: derby se Spartou, do nějž naskočil na závěrečných patnáct minut a jako technicky vybavená laňka spustil lavinu ofenzivního tlaku. Novináři, fanoušci, uklízečky u televizí, kadeřníci u rádií, pejsci u misek... Ti všichni se ptali: Proč Šmicer, stoprocentně vyléčený po dlouhém zranění, nenastoupil dřív?

Ne. Ne. A ne. I když byl zdravý, nenastoupil. Nebo nastoupil pozdě. Mnohokrát za sebou. Karel Jarolím mu nevěřil. Tak, jako nevěří sám sobě: vždyť sestavou točí asi tak úspěšně, jako Vlastimil Petržela ruletou v petrohradských časech (pro ty, co neví: milion na nulu, padne dvojka). Neví, neví, neví. Šmicer byl nezaslouženou obětí Jarolímových nekonečných chyb.

A skončil. Proto skončil.

Říká Vízek, mělo by se dodat. Sám Šmicer se zachoval jako frajer. „Tělo už nechce," řekl po zápase s Plzní. Žádná zášť, plivání, kydání bahna na vlasuprostou hlavu trenérovu. Šmicer to prostě nemá zapotřebí.

Slavia jeho rezignací ztratí nejen ozdobu kabiny, ale hráče, který ještě byl schopen kopat, opravdově pomáhat.

Možná mohl Šmicer počkat. Třeba by ho chybující Jarolím s odchodem předběhl. Tedy - s nedobrovolným odchodem...