Biopaliva: zatím víc škody než užitku

Další vědecké studie potvrzují fakt, o kterém se stále hlasitěji mluví mezi vědci, ekonomy, ochránci přírody i politiky: biopaliva působí více škody než užitku. Alespoň ve své stávající podobě, kdy se kvůli nim kácejí pralesy, rostou ceny potravin a emise skleníkových plynů jejich zásluhou neklesají. Zřejmě právě naopak.

Neutěšené situaci kolem biopaliv se věnovalo hned několik odborníků na konferenci Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS, mimo jiné vydavatel prestižního časopisu Science).

Evropa a Spojené státy usilují o náhradu fosilních paliv v dopravě biopalivy vyráběnými z rostlin. Vede je k tomu jednak potřeba vymanit se ze závislosti na ropě, jednak snaha omezit emise skleníkových plynů. Ta myšlenka zní na první pohled geniálně. Když spálíme bionaftu nebo bioetanol, do atmosféry se uvolní pouze tolik oxidu uhličitého, kolik ho rostliny předtím do svých těl prostřednictvím fotosyntézy fixovaly.

Jenomže v mírném pásmu jsou energetické nároky na výrobu biopaliv (výroba hnojiv, obdělávání půdy, sklizeň, zpracování) tak vysoké, že spotřeba energie se často vyrovná energii, kterou tímto způsobem získáme. A ukazuje se, že potíže jsou spojeny i s pěstováním energetických plodin v tropech.

ČTĚTE TAKÉ: Expert OSN: Výroba biopaliv vede k hladovění

Michael Coe z výzkumného centra ve Woods Hole upozornil na vzájemnou provázanost jednotlivých částí světa. Ve Spojených státech se v posledních letech dramaticky zvýšil zájem o kukuřici pro výrobu bioetanolu. Ceny kukuřice proto stouply, takže američtí farmáři se přeorientovali ze sóji právě na ni. Vznikající mezery na trhu vzápětí využili farmáři v Brazílii a zvýšili produkci sóji. Bohužel často na úkor vykácených pralesů - přirozeného "skladiště" oxidu uhličitého.

Mizející pralesy

To potvrzuje i Holly Gibbsová ze Stanfordovy univerzity, která porovnávala satelitní snímky z let 1980 až 2000. Zjistila, že nárůst pěstování cukrové třtiny, sóji a olejnatých palem jde ruku v ruce s mizením pralesů, především v Indonésii, Malajsii a Brazílii. Podle jejích údajů vznikla více než polovina nové zemědělské půdy vykácením neporušených pralesů a další třetina vykácením pralesů mírně poškozených.

Například plocha osetá sójou v Brazílii roste od roku 1990 o patnáct procent ročně. Indonéská produkce palmového oleje se v 90. letech ztrojnásobila a mezi roky 2000 a 2007 dále zdvojnásobila. Celosvětová produkce bioetanolu vzrostla v letech 2000 až 2007 čtyřikrát, produkce bionafty z rostlinných olejů dokonce desetkrát. Štědrá dotační politika v řadě zemí (včetně Evropské unie) jejich dalšímu rozvoji napomáhá. EU by do roku 2020 biopalivy ráda pokrývala desetinu energetických nároků evropské dopravy, i když v poslední době se proti této politice množí námitky.

"Pokud jsou biopaliva pěstována na místě bývalých pralesů, stromy jsou zpravidla spáleny a do vzduchu se uvolní ohromné množství oxidu uhličitého," říká Holly Gibbsová. V tropických pralesích je podle ní uloženo více než 340 miliard tun uhlíku. To odpovídá čtyřiceti letům celosvětových emisí ze spalování fosilních paliv. Gibbsová spočítala, že biopaliva získávaná z plochy bývalého pralesa tento v počátku vzniklý uhlíkový dluh nahradí řádově za stovky let.

Globální síť vztahů

Dan Kammen z Kalifornské univerzity zdůraznil, že je nezbytné vytvořit realistické modely, které umožní efektivní produkci biopaliv. "Musíme na problém nahlížet z globální perspektivy. Nemůžeme se zabývat pouze tím, co se stane s hektarem půdy třeba v Iowě, musíme mít na paměti všechny vztahy mezi biopalivy, produkcí potravin a přírodní rovnováhou na celém světě."

Kromě toho je podle něj nutno podporovat rozvoj druhé generace biopaliv. Uvědomují si to i velké petrolejářské firmy, které si pomalu hledají své místo na slunci pro časy po ropné éře. British Petroleum například v nejbližších deseti letech investuje 500 milionů dolarů (11 miliard korun) jak na tvorbu zmíněných globálních modelů, tak na vývoj nových typů biopaliv.

Foto: SXC, Jan Schejbal, Jami Dwyer, Reuters