Nositel Nobelovy ceny v Praze obhajoval základní výzkum

Švýcarský profesor Kurt Wüthrich, nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 2002, byl nejvýznamnějším hostem Evropského fóra vědy a techniky, které ve čtvrtek v Praze uspořádala společnost Česká hlava. Hlavní sdělení jeho přednášky lze shrnout do jediné věty: „Podporujte základní výzkum, v dlouhodobém měřítku se to vyplatí." S tím kontrastoval projev Jiřího Paroubka, jediného politika, který na fóru vystoupil.

Zatímco vědci často zdůrazňují význam základního výzkumu pro lidské poznání i pro budoucí aplikace, politici zpravidla mají zájem na podpoře takového výzkumu, jehož využití v praxi je bezprostřední. Zatímco základní výzkum přináší ekonomicky zajímavé výsledky často za mnoho let nebo dokonce desetiletí, politik uvažuje v měřítku jednoho volebního období.

Miliardové zisky za desítky let

Profesor Kurt Wüthrich působí zároveň ve Švýcarsku i ve Spojených státech. Nobelovu cenu získal za využití metody nukleární magnetické rezonance (NMR) pro výzkum prostorové struktury bílkovin. Zabýval se mimo jiné krevním barvivem hemoglobinem nebo priony - bílkovinami zodpovědnými za nemoc šílených krav nebo za lidskou Creutzfeldt-Jakobovu nemoc.

Ve své pražské přednášce demonstroval, jak zdánlivě neužitečný výzkum může časem přinášet velký užitek a finanční zisk: „Fenomén nukleární magnetické rezonance byl poprvé pozorován v roce 1946. Tehdy se myslelo, že pro praxi nemá žádný význam. Ale co následovalo? Tento ‚neužitečný‘ jev je dnes mimo jiné základem MRI, jedné z nejdůležitějších zobrazovacích technologií používaných v lékařské diagnostice. Takže to, co bylo před šedesáti lety výsledkem čistě základního výzkumu, dnes představuje průmyslové odvětví, které každoročně vydělává miliardy dolarů."

Způsobů využití NMR v praxi je však celá řada. U zrodu dalšího z nich stál sám Würtrich. A i v jeho  případě se jednalo o základní výzkum bez předem jasné představy o praktických aplikacích: „Nukleární magnetická rezonance nám dnes umožňuje určit trojrozměrnou strukturu makromolekul, především proteinů. Přitom pokud nerozumíme struktuře proteinů, nemůžeme příliš rozumět základním biologickým procesům. Takže opět: původně základní výzkum nyní přináší stovky milionů dolarů ročně a našel využití v nejrůznějších oblastech včetně medicínských aplikací," uvedl Wüthrich.

A k čemu je to dobré?

Politiky na fóru reprezentoval Jiří Paroubek. Z jeho slov bylo zřejmé, že klade důraz na bezprostřední praktické aplikace: „Je třeba podporovat aplikovaný výzkum a vývoj, který prokazatelně přináší nové poznatky využitelné pro vývoj nových, nebo zdokonalených výrobků, technologických inovací, postupů a služeb."

Pokud mluvil o nutnosti podpory základního výzkumu, pak jen v přímém vztahu k aplikacím, čímž pojem „základní výzkum" poněkud ztratil svůj původní význam: „Potřebnou podporu musí mít základní výzkum s přímou vazbou na aplikovaný výzkum a u něhož lze očekávat bezprostřední přínosy a návratnost vynaložených prostředků. (...) Podporovány budou zejména projekty základního výzkumu vytvářející předpoklady pro navázání na získané poznatky v aplikovaném výzkumu."

Problém spočívá v tom, že onu „přímou vazbu" nelze předem ani plánovat, ani zaručit. Na to upozornil profesor Wüthrich, který o základním výzkumu řekl: „Je to výzkum, který nemůžete předem plánovat. Pokud vědu plánujete, nejedná se o výzkum základní, protože ten je z definice něco nového." V tomto názoru ho podpořila i Dominique Langevinová, profesorka fyziky na Université Paris Sud. Jako příklady uváděla historii laseru nebo tranzistoru. Okamžiků, kdy vědec může zvolat „Heuréka!" při objevu něčeho zcela nového, je podle ní sice velmi málo, ale v budoucnu se bohatě vyplatí.