Thriller jménem maso
Povolí Evropa bifteky s příchutí arzénu?

Masa jíme třikrát víc než naši prarodiče. Platíme za něj sice stále méně peněz, ovšem odvrácenou stranou byznysu obřích masokombinátů je zničená krajina a talíře plné chemie. A může být hůř, pokud Evropa ustoupí USA při vyjednáváních o nové transatlantické smlouvě TTIP.

Pořád má ty děti před očima. Jak jdou několik kilometrů vyšlapanou cestičkou polem, aktovky se jim klátí na zádech, a nízko nad hlavami jim přelétávají letadla. Místo aby na ně fascinovaně hleděly, jak by to dělaly jiné děti, tyhle se v panice snaží schovat. V Argentině se uprostřed zemědělské sezóny z nebe snáší smrt.

Christine Chemnitz je má před očima pokaždé, když vidí na talíři flákotu masa, a nemusí být ani z argentinského býka. Ale co mají argentinští školáci společného s biftekem na evropském talíři? Je toho více, než bychom si možná přáli vědět. Čtyřicetiletá Němka pracuje v německé nadaci Heinrich Böll Stiftung, která si dala tu práci, aby zmapovala, odkud se bere maso, které nám v Evropě končí na talíři.

Plná břicha

Maso se z luxusního artiklu stalo v průběhu dvacátého století de facto odpadem. Ve vyspělých zemích se totiž dnes podle studií až 35 procent potravin - včetně masa - v domácnostech vyhazuje. To by si před padesáti lety jen těžko někdo mohl dovolit. Podle statistik si v roce 1957 osoba v dělnické domácnosti ročně koupila celkem 33 kg masa, které představovalo desetinu všech jejích útrat, 781 korun. Dneska bychom za stejné množství masa vydali jen 2,3 procenta svých peněžitých výdajů, ovšem my ho - díky klesající ceně - kupujeme několikanásobně více.

Dnes každý Čech sní ročně zhruba tolik masa, kolik váží průměrný dospělý člověk - 79 kg. Na vrcholu naší spotřeby na konci osmdesátých let to byl dokonce metrák. Rostoucí chuť na pěkně propečený bůček či křupavé kuřecí stehýnko přinesla ovšem nezvratné změny v našem způsobu života.

Zatímco ještě v šedesátých letech 20. století se v Evropě i USA většina zvířat chovala na malých nebo středně velkých farmách s pastvinami a většina masných výrobků byla od regionálních dodavatelů, dnes je masná produkce veskrze soustředěna do několika velkých nadnárodních firem a zvířata se z luk a pastvin přestěhovala do rozlehlých hal. Slepice tráví život v klecích na ploše o málo větší než čtvrtka papíru, až stokilová prasata mají životní prostor omezený 0,65 m2 v těsných železobetonových boxech s roštovou podlahou, v nichž nejsou schopná se ani otočit.

Velkokapacitní kravíny pro sto tisíc krav dnes už nejsou výjimkou. Světově největší výrobce hovězího i kuřecího masa, brazilská společnost JBS s ročním obratem 38,7 miliard dolarů, dodává maso zákazníkům ve 150 zemích světa. Jejími jatky projde 85 tisíc kusů skotu, 70 tisíc prasat a 12 milionů kuřat - denně.

Jak vykrmit pašíka

Odchovat takové množství dobytka ovšem vyžaduje téměř kouzelnické triky. Je ho totiž potřeba nakrmit. Nejprve se lidstvu vymstil pokus krmit zvířata levně mršinami - tedy masokostní moučkou. Teprve rozšíření nemoci šílených krav BSE v devadesátých letech udělalo těmto industriálním praktikám přítrž. Miliardy kusů dobytka, které jsme si mezitím zvykli konzumovat, se však muselo nějak, pokud možno "efektivně", vykrmit.

"V Evropě proto masívně importujeme jako krmivo sóju z Brazílie a Argentiny. Když si tento údaj převedete na ornou půdu, která je zapotřebí k jejímu vypěstování, tak se dostaneme na 70 milionů hektarů půdy, to je zhruba rozloha zemědělské půdy v celém Německu. Jíme maso nad poměry, které si sami nemůžeme dovolit," upozorňuje Chemnitz.

Maso je pro nás tak lehce dostupné pouze za předpokladu, že do jeho ceny nepromítáme všechny náklady. Například náklady na zničené životní prostředí. Většina z 3,1 miliardy tun krmiva, které se ročně vyprodukuje, padá na vrub vykáceným pralesům v jižní Americe. Devadesát procent této sóji je navíc podle Christine Chemnitz geneticky modifikováno.

Zastánci geneticky modifikovaných organismů namítají, že GM rostliny přírodě neškodí a že naopak mohou obsahovat vyšší podíl látek potřebných pro lidský organismus - třeba vitamíny. Nebo schopnost vázat na sebe kontaminanty a tím vylepšovat půdu. Podle zástupců ekologických organizací je však hlavní zásluha geneticky modifikovaných organismů v tom, že jako jediné dokáží odolat masivnímu nasazení herbicidů.

Chemie v nás

Nejprodávanějším herbicidem na světě je glyfosát, pod obchodní značkou Roundup ho prodává americká chemická společnost Monsanto, zároveň největší světový producent osiva. "Ta látka je málo toxická. Ale to byla i DDT. Na zvířecích experimentech se však prokázalo, že prochází placentou, narušuje embryonální a placentární buňky, snižuje hladinu testosteronu u potomků, deformuje kuřecí a žabí embrya a způsobuje genotoxicitu," popisuje MUDr. Miroslav Šuta látku, kterou letos na jaře Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny zařadila na seznam karcinogenních látek.

Evropská zvířata krmená dováženou GMO sójou přitom sežerou nezanedbatelnoé množství zbytků glyfosátu. A polovina Evropanů, včetně Čechů, má podle Šuty jeho stopy v moči. Kvůli mezeře v evropských pravidlech se totiž maso, mléčné výrobky a vejce vyrobené s využitím geneticky modifikovaných a chemicky ošetřovaných krmiv prodávají na evropském trhu bez jakéhokoliv dalšího označení či omezení.

Do EU se podle nizozemské oborové organizace AllAboutFeed ve školním roce 2013/2014 dovezlo 13,9 milionu tun sojových bobů, nejvíce za posledních šest let. Podle údajů ministerstva zemědělství jsou v ČR chovaná zvířata krmená dováženou sójou jen z pěti procent, faktem však zůstává, že tisíce tun masa se k nám dováží ze zemí, v nichž sója může představovat významný podíl na jejich jídelníčku - loni se k nám dovezlo 320 tisíc tun vepřového, téměř šedesát procent naší spotřeby, a dále 40 tisíc tun hovězího a téměř 146 tisíc tun drůbežího masa.

Evropské pokrytectví

"Na jedné straně jsou geneticky modifikované potraviny v EU pod velmi přísnou kontrolou, na druhé straně jimi bez skrupulí krmíme dobytek. V Evropě bychom také nikdy nepovolili takové masivní nasazení herbicidů na našich polích, my tyto náklady prostě externalizujeme, vyvážíme svůj negativní vliv do jiných zemí, o nichž víme, že u nich neplatí taková pravidla jako u nás," kritizuje Chemnitz.

Ta se podílela na zpracování publikace Atlas masa, kterou ve více než stotisícovém nákladu vydala německá nadace Heinrich Böll Stiftung. Díky spolupráci s Hnutím DUHA je od podzimu k dostání i v češtině. V Argentině na sojových polích Christine Chemnitz kvůli publikaci několikrát byla. "Spousta vesnic je tam roztroušená mezi těmi obřími plantážemi a mají společné školy, které se nacházejí někde uprostřed, na území nikoho. Děti, které docházejí do těchto často několik kilometrů vzdálených škol, se tak často dostávají pod spršku sprejovacích letadel," kritizuje.

V Argentině se podle tiskové agentury AP loni vystříkalo 317 milionu litrů herbicidu, tedy zhruba 4,5 litru na hektar, dvakrát tolik než v USA. V oblastech v blízkosti sojových plantáží odborníci varují před růstem superplevele - rostlin, které zmutovaly a herbicidu se umí bránit. Což vyžaduje nasazování sekundárních herbicidů na jejich potlačení. To se neobjede bez následků na své okolí.

V krajině kolem plantáží byly postřiky a jimi kontaminovanou vodou vyhubeny desítky rostlinných a živočišných druhů a zdravotníci upozorňují na zvýšený výskyt případů rakoviny prsu, prostaty a plic, chronických respiračních onemocnění a vrozených genetických vad.

Requiem za modráska

Důsledky intenzivního chovu zvířat na maso se však projevují i u nás. "Chov zvířat spoluutvářel naši krajinu po staletí. Součástí té krajiny byly louky a pastviny, na něž byly navázány tisíce druhů rostlin, motýlů a ptáků. A tomu začíná být konec. Motýl modrásek černoskvrnný mizí, protože mizí pastviny a mateřídouškové stráně. Zvířata se sestěhovala do velkochovů a jenom za posledních deset let zmizela desetina druhů motýlů. Naše krajina masivně chudne," varuje Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA. Místo aby nechaly dobytek pást se, dovážejí podle něj české chovy virtuálně ve formě krmiv půdu o rozloze 190 tisíc hektarů, tedy polovinu rozlohy Zlínského kraje.

Průmyslové chovy obrovských stád, která jsou z důvodu snižování nákladů držena v nezdravých podmínkách na minimu prostoru bez možnosti výběhu, jsou navíc semeništěm nejrůznějších patogenů. Aby jim zvířata hromadně nepodléhala, jsou jim preventivně podávána antibiotika. "V EU se zvířatům přidává do krmiva více než 18 milionu tun antibiotik ročně, u nás je to 293 tisíc tun," vypočítává MUDr. Miroslav Šuta.

Jídelníček dobytka a drůbeže je dnes také prošpekován přípravky na hony vzdálenými přirozené pastvě. Kromě antibiotik se jim do krmiva přidávají i aditiva, která mají zajistit větší přírůstky masa. Kuřata pak rostou tak rychle a mají tak přebujelou hruď, že často nejsou ani schopna unést svoji váhu. "Jako aditivum pro drůbež se například používá i Roxarsone, to je organická sloučenina arsenu. V EU je zakázána, ale v USA je legální a produkují se ho miliony kil ročně. Drůbež, která dostává toto aditivum, má ve svém mase asi třikrát více arzenu, než jiná kuřata. Zhruba třetina krav v USA dostává pro rychlejší růst legálně i hormonální přípravky," varuje Šuta.

Ustoupíme Americe?

Varování je podle mnohých na místě. Na spadnutí je totiž podpis Transatlantického obchodního a investičního partnerství TTIP mezi Evropou a USA, které má sjednotit pravidla vzájemného obchodu a odbourat jeho bariéry. Smlouva TTIP se projednává za zavřenými dveřmi a měla by být dotažena v nejbližší době. Mnozí Evropané se však obávají, že v zájmu další globalizace budou prolomeny evropské mantinely ochrany spotřebitele.

"Jsou věci, které EU a USA prostě dělají jinak. Spojené státy mají daleko laxnější pravidla na výskyt škodlivých látek v potravinách, na regulaci rizikových chemikálií ve spotřebním zboží, na omezování škodlivých výfukových plynů," vysvětluje Vojtěch Kotecký, proč sladění norem nemusí být pro Evropany zrovna výhodné.

"EU má velmi moderní legislativu, kterou se řídí povolování rizikových chemikálií, zatímco USA mají obstarožní zákon z roku 1976. Určitě by dávalo smysl, aby Spojené státy převzaly naši legislativu, ale američtí vyjednavači tlačí na EU, aby od svých pravidel ustoupila," vysvětluje Vojtěch Kotecký. Vlivní zástupci amerického masozpracovatelského průmyslu se už ostatně nechali slyšet, že ze svých postojů rozhodně ustupovat nemíní.

Jak z toho ven?

"Já jím mnohem méně masa než dříve, tak jednou za tři měsíce. A chci vědět, odkud pochází," říká Christine Chemnitz. Když už člověk maso jí, měl by podle ní konzumovat spíše dobytek z pastvy. "Prasata a kuřata jsou držena v industriálních velkovýrobnách, kde by dobytek nepřežil, to je další úroveň industrializace a důvod, proč je jejich maso levnější," vysvětluje. Se svou rodinou a dvěma malými dcerami bydlí kousek od Berlína. Chce, aby věděly, kde se jejich jídlo bere a že maso je něco výjimečného, nikoliv nejlevnější položka na jídelníčku

Že nakonec nám nezbude, než se vrátit ke kořenům, je přesvědčený Josef Sklenář. 44ti letý farmář z Jihlavy, který se může pyšnit několika oceněními Biopotravina roku, je dnes je největším českým ekologickým chovatelem prasat. Osm set až tisíc čuníků mu pobíhá po okolním strništi, ryjí čumákem kolem jabloní v přidruženém sadu nebo si stavějí hnízdečka ze slámy.

Sklenář je pragmatik. "Všichni víme, že jednou - a nebude to trvat dlouho - budeme jezdit na plyn a budeme možná svítit jádrem, ale nikdo neví, čím budeme hnojit, až nám dojde ropa. Návrat k ekozemědělství bude přirozený proces, protože lidem nic jiného nezbude," říká s přehledem.

Jeho prasatům roste krmení přímo před očima - mimo jiné protierozní vojtěška, která má podobně jako jetel schopnost poutat dusík ze vzduchu a tím vyživuje půdu. "U nás na Vysočině se taky říká, že když potkáš na poli jetel, tak se mu pokloň. My jsme přestali tyto leguminozy pěstovat, místo toho dovážíme krmivo z jižní Ameriky. To aby se naši předci v hrobě otáčeli," lituje Sklenář, který experimentuje, jak separováním různých částí vojtěšky zajistit, aby mohla být pro dobytek nahraditelná za vysoce proteinovou sóju.

Ačkoliv jeho obživou je výroba masa, stravovacím zvykům západních společností se přesto podivuje. "Jeden konzument masa potřebuje ke svému životu desetkrát více orné půdy než ten, co maso nejí. Toto si různé kultury uvědomovaly a zakódovaly do svých náboženství, maso si zapověděly. Nám tyto zábrany zcela padly, začali jsme mít pocit, že máme nevyčerpatelný zdroj energie z ropy a to se promítá do spotřeby masa, která je v porovnání se staletími zpět extrémní," kritizuje.

Bio "nic nereší"?

To, co většina z nás kupuje v růžových balíčcích z chladicích pultů supermarketů, však podle něj do skutečného masa má daleko. "Když chcete vyrobit biošunku bez jakýchkoliv éček a nástřiku vody, tak jí ze sta kila kýty vyrobíte 85 kg. Víte kolik šunky udělá z metráku kýty potravinářský technolog? Dvě stě! A pak vysvětlete populaci, proč jsou biopotraviny tak drahé. Otázka by měla znít, proč jsou konvenční potraviny tak levné!" apeluje Sklenář.

Podobné je to podle něj i se spoustou dalších praktik, které s sebou přinesl industriální chov dobytka. Třeba s podle něj zbytečnou kastrací dobytka nebo kupírováním ocásků u čuníků. "Je lepší nechat čuníky růst s tím, co jim pánbůh nadělil. Zvíře pak roste rychleji a má libovější maso, místo krmných aditiv se na tom podílí přírodní steroid testosteron," vysvětluje.

Ubránit se tlaku velkovýrobců však není vždy jednoduché. Ačkoliv Sklenářův uherák a kančí
lovečák vyhrály ceny Biopotravina roku, závod Kostelecké uzeniny, kde se vyráběly, s ním rozvázal spolupráci. "Tenkrát byl čerstvým majitelem Kosteleckých uzenin Andrej Babiš, ještě zdaleka ne politik. Přišel při udílení cen na plac po nás a první, co jako velký dodavatel zemědělské chemie řekl, bylo: "Bio nic nereší"," pohoršuje se Sklenář. Tento příběh má ale svůj happy end.

Díky crowdfundingové sbírce a idee komunitně podporovaného zemědělství, kterou nabídl tisícovce svých pravidelných odběratelů, se mu za tři měsíce podařilo vybrat 2,7 milionů korun, za něž postavil vlastní výrobnu. Nyní týdně poráží a zpracovává asi 1500 kg vepřového a 1000 kg hovězího masa. "Peníze nám posílali samí drobní odběratelé, nejčastěji rodiny s dětmi. Je to pro nás neskutečně zavazující, my jim to splácíme ve zboží," vypráví pyšně farmář, který věří, že kola doby se jednou vrátí na správnou cestu.