Hudebně neteční
Proč někteří lidé nemají rádi hudbu? Odpověď je v mozku

Mnozí lidé pokládají hudbu za jedno z největších životních potěšení. Jiným ale připadá, že je to... o ničem. Averze vůči hudbě jakéhokoli stylu se může zdát stejná, jako by někdo neměl rád štěňátka, zmrzlinu nebo sluníčko. Ale ne každého nabije energií, když si v rádiu naladí hudební stanici. Ve skutečnosti může neschopnost čerpat potěšení z hudby vycházet z neurologického stavu, který je známý jako muzikální anhedonie.

Lidem s hudební anhedonií chybí obvyklá emoční reakce, kterou zažívá většina osob, jež poslouchají Beyoncé nebo Beatles, anebo jakoukoli jinou hudbu.

Nový výzkum pomohl osvětlit příčiny tohoto stavu, který je podle vědců zakořeněn v rozdílu, jakým je propojené mozkové centrum zpracovávající zvukové vjemy s centry odměny. Podle studie, kterou zveřejnil odborný časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, vykazuje mozek lidí trpících muzikální anhedonií méně než průměrnou propojenost těchto dvou oblastí.

Kvůli nedostatku interakce mezi nimi pak člověk s muzikální anhedonií může poslouchat krajně emočně vypjatou píseň a necítit vůbec nic, i když ve všech ostatních případech vykazuje naprosto běžné citové reakce.

Hudba neprobouzí emoce

"Lidé s muzikální anhedonií říkají 'Ne, hudba neprobouzí emoce' a 'Ne, opravdu se mi nechce tančit, když slyším hudbu'," říká neurolog Robert Zatorre z McGillovy univerzity, který se jako jeden z autorů na studii podílel. "Několik takových lidí jsme našli. Není jich moc, ale existují... a vůči hudbě jsou prostě neteční," citoval jej zpravodajský server The Huffington Post.

Zatorre a jeho kolegové narazili na tento fenomén teprve před několika lety. Muzikální anhedonii poprvé popsali ve studii z roku 2014, v níž uvedli, že malá část lidí nedokáže mít z hudby potěšení, přestože mají normální schopnost užívat si jiné příjemné věci.

A nejde jen o osobní preferenci. Vědci zjistili, že lidé s muzikální anhedonií a lidé, kteří si poslech hudby užívali, vykazují i fyziologické rozdíly.

"Ostatní účastníci hlásili, že při poslechu hudby cítí mrazení," řekl v roce 2014 další z autorů studie, doktor Josep Marco-Pallares z Barcelonské univerzity. "Anhedonická skupina necítila mrazení ani žádnou jinou reakci na hudbu."

Neschopnost najít v hudbě zalíbení

Dalším krokem výzkumného týmu bylo zjistit, co tuto neschopnost najít v hudbě potěšení způsobilo. V rámci nové studie zodpovědělo 45 zdravých účastníků otázky ohledně své hladiny citlivosti vůči hudbě, a byli rozděleni do tří skupin na základě odpovědí.

Pak vědci skenovali mozek účastníků v době, kdy poslouchali hudbu a v reálném čase zaznamenávali hladinu jejich potěšení. Aby se vědci ujistili, že reakce mozku je unikátní pro poslech hudby a nesouvisí s jinými podněty, nechali účastníky pro kontrolu hrát hru, při které mohli vyhrát, nebo naopak prohrát peníze. A rovněž jim přitom skenovali mozek.

Skeny mozku ukázaly, že muzikální anhedonici při poslechu hudby vykazují méně aktivity v části mozku známé pod latinským označením nucleus accumbens. Tato část hraje důležitou roli v mechanismech odměny, potěšení, smíchu, ale také například závislosti, agrese či strachu. Pokud hráli o peníze, byla tato část mozku anhedoniků normálně aktivována.

U muzikálních anhedoniků se také zdálo, že je nucleus accumbens jakoby odpojený od těch oblastí mozku, které se podílejí na zpracovávání audio vjemů. Lidé s vysokou citlivostí k hudbě naopak vykazovali značnou hladinu propojení mezi těmito dvěma oblastmi mozku. Čím více si účastníci užívali hudbu, tím víc byly propojeny oblasti jejich mozků odpovědné za potěšení a za zpracování hudby.

Vědci ovšem dodávají, že i když je muzikální anhedonie skutečná, není důvod ji vnímat jako nějakou psychickou poruchu. Smyslem výzkumu bylo spíš tento stav popsat a dát lidem, kteří s ním žijí, na vědomí, že nejsou sami. "Reakce ukazují, že jsou nám muzikální anhedonici opravdu vděční," dodal Zatorre. "Říkali mi: 'Celý život jsem si myslel, že jsem divný, ale teď vím, že existují další lidé jako já.' "