Rakovina, cukrovka, ebola. Najdou Češi lék?

Platnost licencí nejvýdělečnějších léků objevených Antonínem Holým končí. Do české vědy přinášely miliardy korun ročně. Na pracovišti slavného chemika ale mají další naděje, třeba látky na léčbu cukrovky nebo nemocí imunitního systému.

"Jejich výzkum vypadá velmi slibně," říká ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR Zdeněk Hostomský. Je chloubou české vědy a tuzemskému výzkumnému prostředí se v mnoha ohledech vymyká: Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR (ÚOCHB) v pražských Dejvicích. Právě tady objevila výzkumná skupina Antonína Holého látky, které se staly klíčovými při výrobě dnes masově používaných antivirotik: léků proti smrtelné nemoci HIV/AIDS, žloutence typu B, pravým neštovicím nebo pásovému oparu.

Pět let po smrti slavného vědce pomáhají jeho vynálezy milionům lidí po celém světě. A miliardy plynoucí z patentů umožňují ústavu vést špičkový výzkum na mezinárodní úrovni. Odkaz Holého je tady patrný, v ÚOCHB dodnes bádají jeho žáci. "Mou osobní ambicí je ukázat, že objevy z éry profesora Holého nebyly náhodné," svěřuje se Zdeněk Hostomský.

Jak na Antonína Holého vzpomínáte?

Jako aspirant v Ústavu molekulární genetiky jsem před nějakými pětatřiceti lety spolupracoval s několika vědci ze skupiny profesora Holého. A potkal jsem se také s ním. Vyzařoval jakousi přísnost až nedůvěru, to se ale později vysvětlilo. Ukázalo se, že už v té době pracoval jeho tým na řadě důležitých objevů, leccos měli promyšleno a báli se úniku informací. Na první pohled to byl přísný pán, a jak mi potvrdili jeho nejbližší kolegové, v laboratoři vyžadoval absolutní disciplínu.

Objevy Antonína Holého jsou dnes známy po celém světě. V čem bylo tajemství jeho úspěchu?

Byl neskutečně pilný a přesně věděl, co chce dělat. Vytyčil si cestu a odmítal z čehokoli slevit. Dnes ho máme za génia, zachránce milionů lidských životů. Tehdy to ale tak nebylo. Holý se zabýval nukleosidy, základními stavebními kameny DNA, v podstatě je systematicky chemicky pozměňoval a zkoušel kombinace různých modifikací, což žádná převratná chemie nebyla. Někteří kolegové dokonce označovali jeho práci mírně pohrdlivým německým slovem "Derivaterei". Holý ale přesně věděl, kam míří. A tato mravenčí a často nepříliš atraktivní práce k tomu zjevně patřila. Prvním lékem, který vznikl na základě výzkumu profesora Holého, bylo antiherpetikum Duviragel, jehož vývoj začal v roce 1976. Klíčová byla spolupráce Holého s belgickým biologem Erikem de Clercqem, který potvrdil, že látky vyrobené českým vědcem brání množení patogenních virů. De Clercq pak s Holým spolupracoval také na vývoji antivirotik, jejichž výzkum byl však nákladný a časově náročný a na nějaký čas musel být dokonce zastaven. Mimořádného potenciálu látek si ale všiml americký chemik a podnikatel John C. Martin. Přesunul se do malé kalifornské firmy Gilead Sciences, vypůjčil si peníze a patenty v roce 1990 licencoval. Farmaceutická revoluce mohla začít. V roce 1996 byl v Evropské unii a USA schválen pro léčbu virového zánětu oční sliznice cidofovir, který je účinný také proti viru pravých neštovic a oparům. O pět let později dostal zelenou tenofovir-disoproxil, prodávaný jako lék Viread pro léčbu HIV/AIDS. Od roku 2008 se přípravek používá rovněž proti hepatitidě typu B.

Objevy skupiny profesora Holého udělaly váš ústav mezinárodně známým. Neočekává se, že na ně navážete?

Mou osobní ambicí je ukázat, že objevy z éry profesora Holého v našem ústavu nebyly náhodné. Systematicky se proto snažíme některé výsledky našeho základního výzkumu převádět do klinických aplikací. Třeba to nebudou tak slavné objevy, jako byly léky na HIV nebo žloutenku, ale budou pomáhat. A to je hlavní.

Před příchodem do ÚOCHB, který od června 2012 řídíte, jste ve Spojených státech deset let vedl centrum pro výzkum rakoviny ve společnosti Pfizer, jedné z největších farmaceutických firem na světě. Není pro vás výzvou najít v ústavu účinné látky právě na zhoubná onemocnění?

Máme okolo patnácti projektů, které vyšly ze základního výzkumu a vypadají nadějně. Některé z nich jsou přímo zaměřeny na rakovinu. Důležité ale je uvědomit si, že rakovina není jedna nemoc. Jde o soubor různě specifických a geneticky podmíněných chorob, které mohou navíc u různých lidí probíhat odlišně. Často slýchám zprávy o univerzálním léku na rakovinu, to je nesmysl. Jenom třeba rakovina plic má několik dalších podskupin. V USA jsem se kdysi podílel na vývoji léku právě na tuto nemoc. Výborně zabíral na určitou její formu, na další typy ale ne. Mimochodem, další náš preparát z té doby byl nedávno schválen pro léčbu jedné z forem rakoviny prsu. Doufám, že i některé z projektů zde na ÚOCHB přinesou úspěch. Myslím, že jsme na dobré cestě, rozhodně ale ne ve fázi, kdy bychom měli vyhráno. Mnohé látky fungující na tkáňových kulturách v laboratoři nebo v myších modelech jsou u člověka nakonec neúčinné.

Díky licenčním poplatkům z objevů profesora Holého, které minulý rok přesáhly tři miliardy korun, je ÚOCHB jednoznačně nejbohatší českou vědeckou institucí a jedním z nejlépe vydělávajících zařízení tohoto typu na světě. Jaké vám to dává možnosti?

Nepopírám, že obrovské. Zrekonstruovali jsme celý areál, postavili novou budovu. Z velké části jsme si vše platili sami. Za posledních šest sedm let se naše velikost zdvojnásobila. Naším cílem je stát se mezinárodním centrem vědy a mimořádné finanční zázemí nám umožňuje zaměstnávat i talentované zahraniční vědce. V současnosti máme kolem dvaceti procent výzkumníků z ciziny, a také proto jsme jako úřední jazyk zavedli angličtinu. Bohatství našeho ústavu však zároveň beru jako závazek.

V jakém ohledu?

Například jsme iniciovali založení Nadačního Fondu Martiny Roeselové. Jmenuje se po naší kolegyni, matce tří dětí, která zemřela poměrně mladá na mozkový nádor. Dokázala skvěle skloubit vědu a rodinu a pro mnohé vědkyně byla vzorem. Vypisujeme granty, jimiž se snažíme podpořit maminky na mateřské dovolené, které by se rády vrátily k vědecké práci. Přispíváme jim až deset tisíc korun měsíčně, aby si mohly zaplatit hlídání a neztratily kontakt s výzkumem. Snažíme se, aby byl pobyt na mateřské pro ženy ve vědě co nejmenším handicapem. Rádi bychom časem takto s pomocí dalších organizací podporovali i ostatní vědkyně v Česku.

Mají vaši vědci díky dobrému zázemí volnější ruce?

Zavedli jsme takzvané juniorské skupiny, v tom jsme u nás unikátní. Mladým vědcům s dobrým nápadem, který si dokážou obhájit před komisí mezinárodních odborníků, nabízíme peníze na pět let výzkumu. Mohou si vybudovat vlastní tým, nakoupit vybavení a v klidu bádat. Nikdo jim nešlape na paty, měsíčně je nekontroluje. Mají absolutní rozlet. Zúčtování přijde až po pěti letech. Skupiny s nedostatečnými výsledky jsou rozpuštěny, ty úspěšné povýšeny na seniorské. Tak velkorysý přístup není mnohdy častý ani na Západě.

Nezávidí vám tuzemští kolegové takové podmínky?

Někteří možná ano, zároveň ale musím říct, že máme velmi přísná pravidla interního hodnocení. Juniorské skupiny, jež nepřesvědčí, jsou zrušeny. A seniorské skupiny určuje osobnost jejich vedoucího. On je nositelem myšlenky. Má velkou autonomii, i ekonomickou, vše si však musí umět obhájit. A jakmile z jakéhokoli důvodu v ústavu skončí, je zrušena celá jeho skupina. To podporuje soutěživost a dává šanci jiným přijít s vlastním nápadem. A naopak to vytřídí lidi, kteří by se vezli na práci jiných a na slušném místě takříkajíc "přežívali".

To je v prostředí české vědy hodně nekompromisní přístup.

Tak striktní režim v ostatních ústavech Akademie věd asi není. Vedoucí skupiny si většinou vybere svého nástupce, jenž ho jednou nahradí. Jakási kontinuita pokračuje donekonečna. My ji utínáme a dáváme šanci úplně novým nápadům. Leckdo z kolegů nám možná závidí peníze, ale méně už ten tvrdý režim, který u nás máme.

Nesvádí nadstandardní podmínky přesto občas k rozmařilosti? Koupit ještě dražší vybavení, jež se třeba plně nevyužije, luxusnější žaluzie do oken, designový nábytek...

Peníze rozhodně nerozhazujeme a třeba vědce nepřeplácíme. Naopak, v rámci Akademie věd jsme platově někde uprostřed, jen mírně nad průměrem měsíčního výdělku, který činí necelých 37 tisíc korun. A výzkumníky motivuji, aby žádali o granty - i když je to někdy až neuvěřitelná byrokracie a podle mě největší brzda tuzemské vědy. Peněz na výzkum není v Česku málo, ale přebujelá byrokracie jejich efektivní využívání zásadně komplikuje.

Vaši vědci tedy nejezdí do práce mercedesy?

Někteří možná ano, ale to jsou ti nejlepší, kteří si peníze zaslouženě vydělali. Máme jasně stanoveno, že pokud se povede významný objev, třeba patentovaný a následně komerčně využitý, část z příjmů jde přímo našim výzkumníkům, kteří se na bádání podíleli. To platilo už v dobách Antonína Holého. Ten, přestože to na něm nebylo vidět, čtvrtletně vydělával desítky milionů. Kdyby byl rozmařilý, mohl žít vskutku velkolepě. On místo toho jezdil do práce metrem. Až v posledních letech svého života, kdy už na tom byl zdravotně velmi špatně, si občas vzal taxík. Éru Antonína Holého dnes v ústavu připomínají nejen vydělávající patenty nebo předloni odhalená bronzová busta. Nedávno byla pro veřejnost otevřena jeho pracovna s původním vybavením. Místo, kde se rodily převratné nápady, dokládá vědcovu skromnost. Obyčejný nábytek, několik fotografií, psací stůl, pohovka. A kaktus, který si sem před lety přinesl sám Holý.

Nebude se muset uskromnit také celý ústav? V těchto dnech končí licenční poplatky za nejvýdělečnější objevy profesora Holého.

Končí hlavní patent na sloučeninu tenofovir, ten byl ze všech nejlukrativnější, to je pravda. Podařilo se nám však vyjednat pokračování jiné formy této sloučeniny na dobu dalších deseti let, která se počítá od roku 2015. Příjmy možná nebudou tak veliké, ale budou. Zároveň máme další interní projekty, jež by mohly být ziskové. Na nulu tedy nespadneme.

Tušíte, o kolik peněz přijdete?

V posledních letech tvořily zisky z léků obsahujících tenofovir přibližně sto dvacet až sto třicet milionů dolarů ročně, tedy asi tři miliardy korun. Z nového preparátu, jehož prodej se teprve rozbíhá, jsme měli loni zisk přibližně čtyři sta milionů korun. Očekáváme však, že ta částka ještě poroste.

Zmínil jste, že věříte v komerční úspěch dalších projektů, můžete být konkrétní?

Pracujeme například na neurosteroidech, velmi zajímavých látkách, které se mohou využívat třeba při léčbě bolesti. Tady vidím velký potenciál. Stejně jako u našeho dalšího programu zabývajícího se výzkumem chemicky modifikovaných peptidů, jež mohou zmírnit neduhy takzvaného metabolického syndromu, konkrétně obezitu a diabetes druhého typu. Na zvířecích modelech vypadají tyto výzkumy velmi nadějně a jsou blízko k převedení do lidských klinických studií.

Ústav organické chemie a biochemie je spojován také s výzkumem látek účinných proti ebole či Alzheimerově chorobě, dosud nevyléčitelným nemocem. Jak vypadá bádání v těchto oblastech?

V případě eboly již máme domluvenou spolupráci s California Institute for Biomedical Research, prestižním ústavem v Kalifornii. Knihovny našich chemických sloučenin tam skutečně vykazují zajímavé aktivity a zatím to vypadá slibně. Alzheimerovou chorobou se zabývá přímo jeden z našich interních projektů, dokonce využíváme při výzkumu geneticky modifikované myši, u nichž jsou symptomy této nemoci simulovány. Opět jde o látky na bázi peptidů, ale nezastírám, že úspěch v této oblasti je zatím velmi vzdálený.

Jak dlouho trvá, než je látka objevená v základním výzkumu uvedena na trh ve formě léku?

Záleží na konkrétním typu nemoci. Například v době, kdy se intenzivně hledal lék na HIV, bylo vše cíleně urychlováno a od objevení účinné látky v laboratoři se preparát dostal na trh třeba za dalších sedm let. Standardně to ale trvá deset až patnáct let. Jde o neúprosný a nesmírně nákladný proces, při kterém většina ze zkoumaných látek z různých důvodů neuspěje. Zhruba jedna z deseti látek, jež vejdou do lidských klinických studií, se dostane až do posledního stadia a je schválena jako léčivo.

Kolik stojí vývoj nového léku?

Vývoj úspěšného léku přijde obecně na miliardu až miliardu a půl amerických dolarů. Celkově jsou to obrovské sumy i kvůli tomu, že úspěšné léky musejí zaplatit také náklady na předčasně ukončený vývoj těch neúspěšných. Proto jsou potom na trhu tak drahé.

Sám jste jako vědec dříve pracoval v základním výzkumu. Nestýská se vám občas v manažerském křesle po bílém plášti a mikroskopu?

Bílý plášť jsem vždycky bojkotoval, připadal mi svazující a moc jsem ho nenosil. Práce s látkami v laboratoři mě ale nesmírně bavila a dnes si tu biochemii trochu kompenzuji třeba tím, že doma vařím.