Když duše najde klid v Arktidě

Když zemřel sovětský vůdce Leonid Brežněv, komunistická propaganda uspořádala masové truchlení, říká Sergej Zimov. Tehdy, v listopadu 1982, jako mladý vědec obcházel obchody a skladiště a sháněl hřebíky, tolik potřebné pro výzkumnou stanici, kterou před dvěma lety založil daleko za polárním kruhem, napsala agentura Reuters.

"Chtěl jsem dělat čistou vědu a byl jsem disident, kritický ke komunistickým ideám," říká nyní dvaapadesátiletý Zimov na své stanici v pusté tundře, vzdálené osm časových pásem od Moskvy. "Bylo to tehdy to pravé místo. A stále je. Má duše tu našla klid."

V zimě tu teplota klesá i pod minus 50 stupňů Celsia. Po čtyři měsíce je den temný jako noc. Ale zmatků perestrojky, krvavých etnických svárů a dvou čečenských válek si v Zimovově útočišti na jedné z hrstky arktických stanic sotva povšimli.

Ale ani v takovém zapadákově nezůstala stanice ušetřena hospodářských potíží, sužujících Rusko v 90. letech po zhroucení Sovětského svazu.

"Museli jsme přežít s pár rubly na den. Obávali jsme se, aby naši stanici ruská akademie věd nezavřela," vzpomíná Zimov. "Ryby byly naše jediná spása."

Ryby a losi stále tvoří hlavní část jídelníčku stanice, rozkládající se na srázech řeky Kolyma. Světovou zvláštností Severovýchodní stanice je, že je po celý rok obydlena a že tu výzkumníci žijí se svými rodinami. Zimov a jeho žena Galina tu vychovali děti. Jeho kolega Sergej Davydov tu žije s chotí Annou.

Galina a Anna pečují o skleník, ve kterém během krátkého polárního léta pěstují k obohacení jídelníčku cibuli, salát a rajčata.

Místní výzkum klimatických změn si vydobyl mezinárodní uznání, ale Zimov a Davydov nejsou žádní akademici s hlavou v oblacích. Tací by v drsných končinách nepřežili. Nedělá jim potíž pochodovat desítky kilometrů bažinatou tundrou či řídit staniční vozidla, včetně rychlého člunu, terénního auta a upraveného obrněného transportéru, který se hodí do místního terénu. Taky dokážou pilotovat hydroplán.

Zimov si pěstuje životní filozofii, která mu umožňuje přežít v pustém kraji, dvakrát větším než Nizozemsko, avšak obydleném jen pár tisíci lidmi.

Na stanici, což je shluk dvoupodlažních dřevěných domků zahrnujících ubytovnu a laboratoř, se dveře nikdy nezamykají. Když vozidlo uvízne v bahně, klíček nechá v zapalování a vyrazí domů po svých. Jednou takto opustil vůz v tajze 900 kilometrů od stanice. Když se vrátil po dvou letech, našel vše nedotčené.

"Musíš tu věřit lidem," vykládá, hrdý na to, jak se spřátelil s místními překupníky, tajnými policisty, lovci, rybáři, chovateli sobů a podobnými lidmi. "V Moskvě musíš mít pancéřové dveře a zamykat a každý třetí chlapík vypadá jako hlídač. Co je to za neúctu k druhým!"

Stanice je vytápěna dřevem nasekaným v lese. Návštěvníky, včetně stálého přílivu výzkumníků z celého světa, zarazí zvláštní atmosféra tohoto místa. "Nikdy jsem nebyl na takovém místě, kde se každý den, u každého jídla vědci upřímně hádají, a to ne kvůli intelektuální pýše, ale ze skutečné touhy poznat pravdu," říká Adam Wolf z Carnegieho ústavu Stanfordské univerzity.

Když je na práci v terénu příliš mrazivo, výzkumníci pracují v knihovně stanice, sepisují studie či cestují na konference. Někteří místní lidé ale používají jiný fígl, jak přečkat tuto dobu. "Stačí dvě velké pitky a zima je fuč," směje se rybář Alexej Naljotov.

Výzkumná stanice je Zimovovým životním dílem i rodinným sídlem. Jeho syn Nikita tu vyrostl, než odešel studovat na univerzitu do Novosibirska. Jako vystudovaný matematik se na stanici vrátil, aby otci pomohl s výpočty a rovnicemi při zachycování klimatických změn. Teď tu roste třetí generace: před dvěma měsíci se Nikitovi a jeho ženě Nastě narodila holčička Káťa. Plánují, že tu také vyroste.

Ilustrační foto: archiv